8. 9. 2010
... po Punkvě, u Keltů, na modrotisku, v bunkru, na letišti
Rád bych popsal, co jsme spolu s dalšími třiceti kamarády zažili během letošních sedmi červencových dní. Doteď jsem jezdíval s Handicapem jen na tábory a víkendovky, ale letos poprvé jsem konečně zažil i ZÁJEZD. Letos směřoval na VYSOČINU.
Sešli jsme se na vlakovém nádraží v Otrokovicích, nasedli do vlaku a vyjeli směr Brno. Byly znát zkušenosti vedoucích z dřívějšího cestování, protože si všichni pochvalovali, že i přes našich 8 vozíčkářů, které bylo třeba plošinou vysadit do vlaku, jsme nezpůsobili zpoždění, „které by bolelo“ (za 10 minut jsme mohli vyjet!!!). V Brně si vzpomínám na pověsti o brněnském drakovi a o velkém kole , které jsme slyšeli na radnici. Už tady nebylo pochyb, že bude veselo, protože od začátku (až do konce) nás Bob obveseloval všemožnými vtípky a legráckami, zpěvy a parodiemi („… z něj každá ráno vylétá ta včelka Mája…“). Pak jsme vyrazili do muzea modelů vláčků a autíček. Mohli jsme se projet na autodráhách a nebo shlédnout desítky metrů dlouhé město „se vším všudy“, třeba s lunaparkem, letním kinem nebo dokonce nudistickou pláží…
Po chvilce na Vaňkovce (zejména děvčaty oceňované) už nás z Brna odvezl autobus na Vysočinu. Ubytování jsme byli v prostorném hotelu v Hodoníně u Kunštátu, ze kterého jsme každý den vyjížděli na nespočet zajímavých míst naší české vlasti. První výlet vedl na zámek v Lysicích (s krásnou zahradou, dřevěnou podstřešenou promenádou – a průvodkyněmi). Nezapomenu, jak jsi Barunko krásně v jednom ze sálů zámku zpívala, díky.
Další naše kroky vedly k prohlídce Jeskyní Rudka, kam jsme museli přes dost drsný terén doslova v náručí přenést naše vozíčkáře. Pak už jen stačilo protáhnout se úzkým vchodem dovnitř a už jsme si mohli prohlížet obrovské sochy blanických rytířů vytesané do skály v labyrintu jeskyní. Z podzemí jsme se pak šli vydrápat na nejvyšší místní bod – Burianovu rozhlednu. Z rozpáleného dne jsme večer s radostí přijali náruč jezírka, které jsme měli přímo u hotelu a užili si dovolenou i jinak - při koupání. Večer utekl za doprovodu harmoniky, kytary a zpívání „jedna dvě“.
Druhý den jsme provedli exkurzi ještě hlouběji do historie - do keltské vesnice Isarno u Letovic. Prohlédli jsme si nespočet jejich zbraní, nejrůznějších dílen a příbytků a musím uznat, že Keltové byli nejen vítečnými bojovníky ale taky důmyslnými řemeslníky a staviteli. No a hostitelé také, protože v místní stylové krčmě měli parádní stín a sodovky řádně vychlazené. Zajímavá byla taky následující návštěva v ruční modrotiskové dílně v Olešnici, kde jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o původním barvení plátna a dokonce mohli vidět jednotlivé technologické postupy. Nechápu, že se vše vměstnalo (a my k tomu) do jediného stavení se dvěma místnostmi. Hlavně kluci pak rádi přešli do olešnického veterán-muzea, kde obdivovali kouzlo naleštěných motorů a karosérii „dědečků automobilů a motocyklů“. Navečer jsme podnikli výpravu na místní plantáže hrachu, oslavili Honzovy narozeniny a u ohně zpívali a povídali do tmy.
Dlouho jsme však ponocovat nemohli, protože hned ráno nás opět čekal autobus a další výprava. Chvilku jsme se zastavili u chlouby regionu hradu Pernštejna, který je však opravdu hodně bariérový, takže i přesto že jsme místy „drsňáci“ a máme silné paže Karlovy…, necháváme jeho zdolání na příště. Celý den jsme strávili v areálu westernového městečka v Šiklově mlýně u Zvole. Rázem jsme se ocitli na divokém západě mezi kovboji a indiány. Městečko bylo vystřižené jako z filmu, všude hrála stylová hudba, občas byly slyšel výstřely z koltů, kolem nás projížděly dostavníky… Část programu tvořilo divadelní představení s pyro-efekty a hromadnou přestřelkou, část programu jsme mohli střílet z luku nebo krotit divokého býka (že Terezko…:-)…). Některým se líbilo setkání se skutečným bizonem, některým pak chvíle s hadem na ramenou. No bylo toho ještě hodně, ale já už si spíš vybavuji nedaleké přírodní koupaliště, kam jsme se v tom vedru rádi přemístili a šli se zvlažit.
Zajímavé místo, na kterém jsme byli následující den, byl také kostel Zelená hora sv. Jana Nepomuckého – památka ze seznamu UNESCO ve Žďáru nad Sázavou. Po ní jsme si dali rozchod v Novém Městě na Moravě, abychom se z obchodů sešli u kofoly na zahrádce. Nostalgicky jsme „zamáčkli slzu“ po návštěvě naší bývalé táborové základny Jitřenka, ale rozveselil nás zážitek ve vesničce Krátká. Nebyla původně v programu, a tak se lehce stalo, že jsme ji pro její „krátkost“ a „úzkost“ museli celou projet „nacouvačku“… Aspoň jsme pobavili místní obyvatelstvo.
Předposlední výlet vedl do Moravského krasu, kde jsme museli nejdřív řešit nešťastnou náhodou o vozík zraněné lýtko asistenta Martina, ale Barunka, Aleš i řidič David se vyznamenali a vše proběhlo na jedničku - i s pochvalou od pana doktora. Měli jsme nakvap, protože na nás čekaly prohlídky punkevních jeskyní a hlavně nakládání na lodičky a jízda – VŠECH!!!, včetně vozíčkářů – po Punkvě. Nebylo snadné všechny nalodit, jenže my jsme měli ochotné a šikovné kluky jako je Bob, Karel a Tony, takže se podařilo i tohle. Projížďka i krápníková výzdoba jeskyní byly super zážitkem. Ještě jeden jeskynní zážitek nás čekal v nedalekém bunkru Vypustek, který byl pro veřejnost teprve druhým rokem otevřený. Procházeli jsme po desetiletí přísně utajovaným systémem chodem, kam byly umístěno zázemí pro 250 členů velení v případě války. No že by stavěli architekti takové stavby bezbariérově se zrovna dvakrát říct nedá :-) , ale i tohle jsme i s električáky zvládli. Prošli jsme kasárenskými ložnicemi (s tříposchoďovými postelemi), řídícím centrem, prohlídli si čističku vody, i místní ošetřovnu, až jsme se dostali do obrovské jeskynní „haly“, kde by mohly projíždět i náklaďáky. Prohlídka byla okořeněná dlouhým a barvitým výkladem – vřele doporučuji (jen se pořádně oblečte, je tam hrozná zima. Někteří nejmenovaní, co šli v kraťáskách, mohou dosvědčit).
Ani poslední den jsme se nespokojili jen s cestou domů. Po cestě jsme si udělali drobnou zajížďku do Náměšti nad Oslavou, konkrétně na letiště 22. letecké základny. Čekaly nás bitevní vrtulníky v přímém přenosu, obrovská letadla a podrobný výklad vojáků o detailech toho, co jak funguje a k čemu slouží. Pak už ale nezbývalo než se rozloučit s našim velmi dobrým panem řidičem autobusu a v Brně (pravda trochu v rychlosti) přesednout do vlaku a vyjet zase vstříc všedním dnům.
Na závěr bych chtěl ze všeho nejvíc vyzvednout práci vedoucích, kteří se na tomto pobytu podíleli a bez nichž by se tato akce nemohla uskutečnit – kromě výše jmenovaných to byli ještě Jana, Liduška, a Nelinka. Chtěl bych jim všem poděkovat za to, že celý pobyt byli příjemní a ochotní pomoci. Že z nich po celý pobyt přímo sršela dobrá nálada. A ze všeho nejvíc děkuji náčelníkovi této akce Aleši Chudárkovi, bez kterého by tato ani žádné jiné akce nebyli. Zájezd se vydařil, sešli se tu skvělí lidé, kteří vytvořili dobrou atmosféru a já doufám, že příští rok se budu moci znovu zúčastnit.
Martin Hrtús z Otrokovic
