6. 9. 2006
Oheň bez sirek, spaní v týpí, lukostřelba, bubnování...
Bizoní bojovník, týpí, šťastný pocit z rozdělání čistého ohně, hlas bubnu, ale i Argema, výlet do Buchlovic, závěrečný ohňostroj – to jsou chvilky, které mi přijdou na mysl, když si s odstupem více než měsíce vzpomenu na letošní letní tábor. K prolistování mých vzpomínek zvu i vás...
Já zavřu oči a vrátím se zpátky do léta, vy nechte oči otevřené a čtěte. Mnozí z vás si vzpomenou na stejné věci jako já, určitě se najdou i tací, jenž mají na předních místech jiné zážitky, ale to vůbec nevadí. Myslím, že letošní tábor se líbil všem, a každý si z něj každý odnesl to své.
Jako první se mi vybaví Bizoní bojovník. Klasické „Veni, vidi, vici“ bych upravil a přeložil na „Přišel, byl viděn a ohromil“. Jeho statný hlas, vzezření pravého Indiána, předměty, které přinesl mezi nás – málokdo zůstal příchodem bizoního muže nedotčen. Od té chvíle se ne příliš organizovaná skupina rozdělila do několika rodů – na Medvědy, Orly, Vlky a Želvy. Převzali jsme rodové štíty, buben a věc Indiánům nejvzácnější – dýmku.
Vzpomínám na stavbu týpí, pod očními víčky se mi k sobě skládají tyče, na ně se natahuje plachta, vzniká ne pouhý stan, ale Obydlí a nebojím se napsat Obydlí s velkým „O“. Většina z účastníků tábora si poprvé vyzkoušela, jaké to je usínat ve spacáku u dohasínajícího ohně; někdo se možná ve svých snech přenesl na Divoký západ – doprostřed širé prérie... Vzpomínám na nadšení kluků a holek na vozíčku, když jsme je ukládali do spacáku, také na práci starších – jejich odřené prsty a dobrý pocit při rozdělávání čistého ohně – bez sirek, jen za pomocí křesadla.
Nemohu zapomenout, jak krásní jsme byli v indiánském oblečení. Neberte to jako nějakou samochválu – děvčatům v šatech a s indiánskými ozdobami, klukům v bederce a plátěné haleně to prostě sluší – alespoň z mého pohledu. Každý se indiánsky vyzdobil, a když jsme se sešli při společném zpívání nebo při nějakém obřadu, stálo to za to.
Jistě nezapomenutelné bylo přivítání u náčelníka – všichni do jednoho si s ním podali ruce uprostřed vyzdobeného týpí, prožili si chvilku, která je tak trochu uvedla do letošního dění – sami se stali Indiány. I když, účtuje se až na konci cesty a k ní mají mé vzpomínky ještě daleko, takže nepředbíhejme.
Ale nejen „indiánstvím“ jsme byli živi na letním táboře. Vzpomínky oproštěné od základní motivace jsou také velmi bohaté. Nemohu začít jinak než Argemou, která uchvátila téměř všechny. Chytlavé melodie i přes „mírnou nedoslýchavost“ nám „zněly“ v uších ještě hodně dlouho po koncertě. Vzpomínám na spoustu táborových hrátek – ať už mezirodových nebo i jiných. Napínavý běh s pneumatikou, střelba ze vzduchovky, pistole nebo luku, minigolf, rodeo na splašeném mustangovi, plácání do vody, brtník, rýžování zlata, chytání vody, běh se štítem, posunovací štafeta s karimatkami a spousta a spousta dalšího. Na co hodně dlouho nezapomenu, je nadšení jednotlivých rodů a jejich členů soutěžit a vítězit.
Krásnou vzpomínkou je výlet. Prošli jsme se buchlovickým zámkem, došlo i na pro mnohé pravý důvod k pořádání výletů – na nakupování dárků, sladkostí a jiných táborových nezbytností. Jistě zajímavá byla i exkurze po kostelanském ranči, kde jsme mimo několika westernových hrátek navštívili i pravý saloon.
Ne každý večer u táborového ohně je obyčejným posezením. Indiáni neváhali do každé chvilky vložit něco slavnostního a malebného, a proto jsme i my zkusili prožít nevšední večer – Sněm. Vzpomínám si, jakou práci dalo jednomu z nás zahřát ostatní čistým ohněm, tmu před mýma očima ruší čtyři světla – Krásy, Pravdy, Síly a Lásky, která spolu s Ohněm Velkého Ducha rozsvítila sněmoviště do všech směrů.
A opět vzpomínka z trochu „civilního“ soudku – úžasná terénní rally po vizovických kotárech. Nikdy bych nevěřil, co všechno zvládne správně seštelovaný a hýčkaný veteránský džíp, kam všude cestující dokáže dostat. Jízda do prudkého kopce, rozbitým terénem, mezi stromy a kamením prostě neměla chybu.
Velkou událostí, které patří má další vzpomínka, bylo vítání táborových nováčků. Tohoto úkolu jsme se zhostili se vší pečlivostí; všichni, pro něž byl letošní tábor premiérovým, byli namalováni válečnými barvami a za zvuku bubnu a za šplouchání všudypřítomné vody, se stali právoplatnými členy tábora i pro léta příští.
Jak velkou událostí tábor začal, tak i skončil. Vlci, Medvědi, Orli i Želvy postupně potkali všechny čtyři živly a přinesli je Bizonímu bojovníkovi. Ten opět po několika dnech spatřil tváře, které na začátku cesty vítal, mohl však pozorovat mnoho změn. Členové jednotlivých rodů vyzkoušeli spoustu nového, naučili se ledacos, co bylo nezbytné pro pravé Indiány na prérii, ale hlavně – čelenku jim zdobila pera symbolizující činy, kterých na cestě za Bílým bizonem dosáhli. Každý byl odměněn, jak si zasloužil, někomu v čelence trčela tři nezastřižená pera, ti nejlepší získali pomyslných sedm a po právu jim byl udělen titul Velký orlí bojovník. Ať už si ale každý z nich odnesl jakýkoli titul či nějaký ten malý dárek, chvilky u Bizoního bojovníka měly svoji sílu pro všechny.
Prolétl jsem myšlenkami celý letošní tábor, ale zjišťuji, že lidský mozek je nádherná a nevyzpytatelná věc – na mysl se mi totiž derou další a další okamžiky, vzpomínky, spousta střípků pomyslné mozaiky, která se skládá při pomyšlení na krásné dva týdny v srpnu. Vzpomínám na zápasy u kůlu – Muh-mohwa, pózování na koních nebo třeba privilegia, která si každý užíval po svém – někdo si za ně nechal udělat masáž, vytočil si v kole štěstí sladkou odměnu od místních Indiánek a tak různě. Vzpomínám na pár chvilek v bazénu, na poníka Vaška, večer v kasínu, stezku odvahy, závěrečný „jarmark“, jenž nabídl spoustu možností k utracení nashromážděné oddílové měny – čajovnu, hledání svého trička, adrenalinovou houpačku, malování na obličej, houpací sítě, horskou dráhu po schodech, bizonětu ověšenou sladkostmi a další a další.
Na co určitě nezapomenu, je soužití vedoucích, kteří utvořili, myslím si, celkem pevný kruh a udělali pro děti tábor pestrý a nevšední. Své síly při tom spojili lidé, kteří s indiánskou tématikou přišli do styku prvně, se zkušenějšími „harcovníky“, ale i tak (nebo možná právě proto) se naše úsilí neminulo účinkem. Důkazem je vydařený táborový program, ale i chvilky, které zůstaly zvídavému dětskému oku skryty – večerní porady, veselé hrátky, koupání nebo dokonce střílení ze vzduchovky za svitu luny či věc z nejnezapomenutelnějších – obřad v potní lázni - který vším vyřčeným povídáním a přáními spojil všechny ty, co se jej zúčastnili a tak trochu i všechny ostatní.
To poslední, na co si v tuto chvíli vzpomínám, jsou chvíle závěrečné a přece krásné - světla ohňostroje ozařující tábor a všechny jeho obyvatele. Přestože někteří měli v očích slzy a přáli si, aby tato noc ještě nebyla poslední, i přes to byly závěrečné chvíle hezké a nezapomenutelné. Tak, jako tomu chodí odnepaměti a vždycky chodit bude, něco začalo a muselo i skončit. Po dvou týpích zbyly jen vyšlapané kruhy v trávě, po Bizoním bojovníkovi několik dárků, ale především spousta vzpomínek. Já jsem jich v tomto ohlédnutí našel dost a dost a stále mě napadají nové. A vás?
Tomáš Chico Hlavica
