6. 9. 2007
Pohodlně se usaďte, čeká vás předlouhá pohádka
Určitě jste tu větu někdy řekli: „To je Kocourkov!“ Všechno je jaksi naruby, jednoduché věci se dělají složitě a jindy nemyslitelné skutky se stávají realitou. Jenže! Kdo z vás skutečně zažil onen Kocourkov na vlastní kůži? Kdo ví, jak to tam vypadá, zná kocourkovské občany, slovutné radní či dokonce starostu? Po dvou táborových týdnech můžeme směle zvolat: MY!
Byli jsme v Kocourkově, víme o něm víc než dost a dokonce máme od jeho bran klíče! Co víc si přát?
Předvojem samotného eposu kocourkovského nechť je krátké historické vysvětlení: když se řekne Kocourkov, mnohý - věci příliš neznalý - člověk si představí přihlouplé prosťáčky tropící prazvláštní věci bez jakéhokoli přínosu, ale je tomu přesně naopak! Jak praví kroniky, Kocourkovští byli natolik chytrými a vynalézavými lidmi, že je o radu žádal kdekdo, včetně vrchnosti, které rozhodně sloužit nechtěli. A tak se rozhodli, že budou vše dělat úplně naopak a nanicovatě, aby je už nikdo o nic nežádal a kněží s hrabaty je propustili ze svých služeb. Jak se dohodli, tak udělali.
Tak přišla noc, ta poslední,
kdy tu byl ještě rozum pánem.
A zítra, až se rozední,
s moudrostí bude navždy amen.
Tak jako po noci přichází den, po zimě jaro, stejně tak po celoročním čekání nastává chvíle, na kterou se těší každý z nás – ocitáme se na parkovišti vizovického střediska Revika a před námi jsou téměř dva táborové týdny, o kterých v tuto chvíli nevíme vůbec nic.
Už první okamžiky naznačují, že letos to asi nebude úplně normální tábor – hostesky v podivném záplatovaném oblečení nás vítají ne chlebem a solí, nýbrž rohlíkem a cukrem. Podivuhodné, třeba jim došly obvyklé suroviny, utěšujeme se v duchu a provádíme úvodní táborové činnosti – každý si najde své útočiště v chatce či na pokoji, pozdraví se s novými spolubydlícími a trochu omrkne, co že se za rok v našem dnes již takřka domovském táborovém středisku změnilo.
Už na první pohled jsme přijeli na podivuhodné místo – cestou nás zdravily stylové silniční cedule „Kocourkov“, nechybí obrovský transparent „Vítejte v Kocourkově“ a to hlavní se nachází přímo v centru. Radnice křivolakých tvarů chráněna zleva poštou s okny v podobě poštovních známek a zprava Koloniálem u Šizuňků. Všechno barevné, trochu pokřivené, no prostě kocourkovské...
Večer se scházíme v kruhu a vybalujeme své „kocourkoviny“ – tedy věci, které svým charakterem či účelem dobře zapadnou do koloritu táborového dění – jsou prostě téměř k ničemu. Domácí příprava byla poctivá, a tak není o zábavu nouze. Posuďte sami: nafukovací asistenční pes, růžové brýle s roletkou, řídítka bez bicyklu, tma v pytli, sáňky v létě nebo pytel plný pilin! Každý přispěl nějakou tou drobností, takže na konci večera bylo jasné, že pro vstup do světa kocourkovského jsme dobře teoreticky připraveni a správně naladěni.
První táborové dopoledne si pro sebe rezervují klasické formality v podobě přípravy schránek našeho vzkazovníku - Emilovníku a jmenovek na dveře pokojů a chatek. Takže malujem, stříháme, lepíme, patláme, čmrkáme, vybarvujeme a tak dále...
Poklidný vstup do táborového dění se však během chvilky dramaticky mění. Zatímco nerušeně přežvykujeme první táborový oběd, před budovou se řadí obdivuhodná kolona terénních vozidel. Jeden džíp za druhým zastavují ve frontě tak dlouhé, že první vůz nejde skoro vidět a poslední se musí schovávat za rohem. Třešničku na dortu představuje polní sanitka s plnou výbavou. Jsme u vytržení, co všechno se do tohoto vozítka vleze a co všechno musí záchranáři v terénu zvládnout. Zkušený pan saniťák nám ochotně balí končetiny do nejdříve lehce vyfouklých a měkkých a pak až překvapivě tvrdých dlah a sděluje nám, jak často musí někdy on a jeho kolegové do terénu...
A pak už hurá do akce – obsazujeme džípy a vyrážíme na projížďku. Pokud si pod pojmem „projížďka“ představujete středně dlouhou jízdu nějakým vozem s pěkným výhledem zajímavou přírodní scenérií, pak jste uhodili hřebíček téměř na hlavičku. Stačí si místo vozidla přimyslet armádní džíp s obrovskými koly, lesní cestu nahradit drsným terénem plným pařezů a kamenů, kde byste měli obtíže postupovat i pěšky, na závěr k tomu přihoďte místo romantického západu slunce slušný slejvák a máte to. Takhle vypadá naše terénní jízda – každý na ni bude jistě dlouho vzpomínat.
Během výletu se však přihodí něco zásadního: přímo na vrcholu rozhledny, který je jakýmsi cílem naší cesty, nacházíme zvláštní pergamen (děti jej sice označily za „nějaký plagát“), jenž je opatřen nápisem Mapa map. Je na ní Kocourkov a jeho nejbližší okolí. Takže už víme, kde přibližně jsme.
Program dnešního dne však zdaleka nekončí – tleskáme řidičům za jejich bravurní jízdu a pak se už tanečním sálem linou tóny legendárního dua Evek a Vašek, které snad kromě Beethovenovy Deváté symfonie umí zahrát úplně vše – od dechovky až po současné hity. Disco končí a přichází Borec na konec – legendární stavitel Ing. Arch. Jeroným Kladívko, Csc. prezentuje před nadšeným publikem své vrcholné dílo: most přes celou zeměkouli. Nevídané! Radši mizíme spát, než se nám z dnešního nabitého dne zatočí pravá i levá mozková polokoule...
Pondělí začíná sportovně – honíme se slalomově za lopotně se koulejícími šestistrany (tedy česky řečeno „kostkami“), pak trochu ubíráme plyn u batikování triček. Každý svou látku obšťastňuje vlastními výtvory a už brzo všechna ta krása visí před Radnicí na předlouhé šňůře. Když už jsme u té Radnice, nastává čas na velkou slávu kocourkovskou – každý prochází branou a po chvíli už drží klapačku. Tedy, abyste rozuměli, drží v ruce svou novou kocourkovskou klapačku – tak je to úplně přesně.
Starosta Játovím a jeho věrní radní vítají tři kocourkovské rodinky: jsou to Nenasytovi, Nedovedovi a Neposedovi – každá se už může pyšnit vlastním erbem. Zapomeňte na chodníky slávy, chloubou Kocourkova je Neslavný chodník – místo, kde svou končetinu otiskl kdekdo a dokonce i kdeco. Vedle sebe se tísní obtisky rukou a nohou radních, občanů, sem-tam nějaké židle či stolu nebo dokonce miniaturní gumové nožičky kocourkovského VDV přehrávače…
„Takže, nalistujeme si stranu 574 a jdeme na to!“ Na co? No přece na zpívání s novým zpěvníkem! Nemějte obavy – celkový objem listů nepřekročil únosnou mez, jen jsme letos strany očíslovali kapku kocourkovsky. O tom, jak si vlastně zpěvník otočit, aby nebyl vzhůru nohama a zároveň se z něj dalo zpívat, ani nemluvě…
Kdo zavítal k nám do Kocourkova v úterý ráno, musel se divit, když na snídani mířil jeden fousáč za druhým. Může za to fousatá rozcvička, při které je každý obdařen nějakým tím knírkem, bradkou či dokonce plnovousem. Dopoledne opět sportujeme a zároveň dotváříme poslední sady triček. Před obědem je čas i na soukromý program – každá rodinka zvlášť. Takže se trošku víc poznáváme, zakoušíme něco málo kratochvilných her. Hurá, hurá, počasí se odkocourkovatělo a sluníčko nás žene do bazénu. To je zase radosti! Kdo chce, jde se koupat, kdo nechce, je do vody hozen – k jeho smůle většinou bez nároku na odložení svršků…
Svěží a vyplavaní se vrháme na velkolepou stavbu kocourkovské jednokolejné dráhy. Stříháme a stříháme a lepíme a stříháme a lepíme… (ajajaj tady se nám to roztrhlo), takže zase lepíme a stříháme… Během hodinky vzniklo nečekané dílo obřích rozměrů – jen z papírů A5 jsme slepili několika set metrovou dráhu, kterou jsme obepnuli celé městečko. Jen ten jednokolejný vlak nějak není v dohledu…
Nejhlubší propast dnešního dne (kocourkovský termín pro „vrchol“) zřejmě představuje večerní nošení světla do Radnice. S baterkami lítáme po louce a přenášíme světlo, jen aby starosta Játovím dobře viděl na všechna svá lejstra a kocourkovská nařízení. A co získají nejlepší svítiči a nosiči? Inu pěkně po Kocourkovsku – nic! Ano, čtete správně, největší kocourkovské ocenění je získat Nic. A že se všichni pěkně snaží, zásobička Niců se jim pěkně rozrůstá!
V přírodě, naboso, hlazeni slunečními paprsky začínáme pátý táborový den. Kytičky, travička zelená, atakdále, jenomže to už čas postupuje rychlostí tmy a my máme velký úkol – zvelebit Kocourkov tak, aby byl chloubou pro všechny jeho občany i návštěvníky zbloudilé či turisticky zaměřené. A tak s posvěcením váženého Stavoouřadu realizujeme cedulový systém pro každou ulici a uličku, staví se větroplašná elektrárna, knihovna s bezcenným čtivem, špitál s ceníkem všech (nad)standardních úkonů, telebudka, ze které se dovolat je malý zázrak a proti všem zákonům historie a času rovnou také zřícenina.
Zmoženi dobře vykonaným dílem upadáme do vod kocourkovských. Podvečer patří šťastlivcům, kterým se daří mít narozeniny rok co rok ve stejném termínu a dokonce se svým velkým dnem umí trefit i do času táborového. Známá dvojčata A + M slaví velké jubileum, ku kterémuž všichni Kocourkovští přihlížejí, juchají a gratulují. Nechybí romantické baletní duo, jehož výstup by jistě roztesknil i pana Harapsa s kolektivem. Prohlídka celého kocourkovského skanzenu se koná o den později. Konečně je chvilka času omrknout varovné či naučné cedule, které poskytují cenné rady, jako např.: „Pozor, mokrá voda!“ nebo varování ministra školství, aby si děti nosily do školy vlastní postele.
Vybláznit se jdeme opět na hřiště, kde nám je spolehlivou kocourkovinou Miš-maš fotbal. Pravidla jsou natolik složitá, že je stručně shrnu asi takto: „pokud se zmocníš míče, někam s ním jeď, zahoď ho nebo si ho nech“. Jasné, ne? Ač se to nezdá, zábava je to dokonalá… Kocourkovští většinou dělají totéž, co občané jiných měst, jen trochu jinak anebo trochu jindy, než je obvyklé. A tak se není čemu divit, když jdeme do lesa stavět sněhuláky. Samozřejmě, že teď v létě – víte jaká je u toho v zimě zima? Šišky, trocha mechu, pár klacíků či kamínků a za pár chvil je tu sněhulák (dřevolák? nebo snad lesolák?) jako vyšitý. Většinou je tomu naopak, ale právě teď je chvíle, kdy občané povzbuzují své radní, kteří zápasí ve vlnách kocourkovského oceánu, plovou na člunech, seč jim síly stačí a loví perly, kterých je na hladině požehnaně…
Večer je pohádkový – v soutěži Hádej, kdo jsem se hadačům představují klasičtí hrdinové – namátkou: Ota Sánek, Budul i Nek, Karkulka celá červená a Málka a další. Zábavný večer zakončuje nepřekonatelný Borec na konec – Gabroš, pohlcující gigantickým rozevřením své ústní dutiny PET-láhev.
Je čas opustit Kocourkov a vydat se na inspekci do krajů jiných mravů – do města přezdívaného Hanácké Athény – do Kroměříže. Musíme říci, že v tomto partnerském městě je toho k vidění více než dost a kocourkovský vliv je znát i zde, miliony centimetrů od Kocourkova. Na výstavě Orbis Pictus jsme vyzkoušeli přehršel všelijakých vynálezů, rourofonů, břinkadel, vodních fontán a krasohledů, že to byl úplný kocourkovský zemský ráj to napohled. Neztrácíme se v labyrintech Květné zahrady ani ve víru nákupních horeček a zavaleni plyšovou záplavou suvenýrů se vracíme zpět do rodného městečka. Znaveni, ale šťastni. Poznali jsme cizí kraje a můžeme říci: Všude dobře, v Kocourkově o trochu líp! Před spaním plníme kocourkovské kino, které promítá „dva v jednom“ – půlku Strašpytlíka a půlku Madagaskaru. Praktické ne? Dva filmy za cenu i čas jednoho… Inu, Kocourkov – to je prostě záruka skvělých nápadů!
A je sobota. Hned v jejím úvodu zkoušíme sázet sůl a pak věc nevídanou – posunout kostel o pár metrů bokem. Snad si nemyslíte, že to nejde? Dá to sice zabrat, ale nakonec je celý kolos od základů až po ručičku na ciferníku přestěhován na okraj Kocourkova. Pak kontrolujeme sněhuláky ostatních rodinek a už už očekáváme zástup sportovních celebrit Kocourkova. Každý představuje svoji originální disciplínu, takže je na co se dívat. Předseda kocourkiádní komise vytahuje slavnostní slipy rozhodčího (věru hezká podívaná…) a samotnou Kocourkiádu zahajuje ještě slavnostnější uhašení kocourkijského ohně. Dáváme mu co proto, nakonec zhasíná a my můžeme jít na to. Soutěží se v ryze klasických disciplínách: tref se mimo terč, házení flintou do žita, válení sudů do kopce, vycvrnkávání kuličky z důlku, navinování niců, vrh kostkou a CD diskem nebo třeba rozvazování tkaniček. Padá jeden rekord za druhým, někdy i za třetím a hranice kocourkovských možností se posunují zase o kousek dál…
Ale už je tu večer s přídomkem tajemný. Na špekáčcích zatím nic tajemného není, ale pak… Nejistým krokem míříme do setmělého lesa za jakýmisi květy Volupsije. Roztřesenou rukou si svítíme na cestu a ptáme se skřítků na vzácnou květinu. U cíle je možno uzřít krásnou truhlu a neméně sympatického strážce Volupsije. Někteří z nás možná dodnes neví, proč se na konci cesty rozdávaly brambory se slovy „Volup si je“, ale možná i v tom je kouzlo této květiny – své tajemství ukáže jen zvídavým a důvtipným…
Nedělní ráno si užívají spáči, kteří mohou dnes zcela legálně zaspat rozcvičku. Ne, že bychom prolenošili celý zbytek dne, ale dá se říct, že program je víceméně oddychový. Celé dopoledne se usmíváme, křeníme, zubíme a na druhé straně se ostří, cloní, nastavuje a cvaká. Ano, správně – jako každý rok je tu čas společného focení, letos okořeněný o originální foto v poštovní známce pro každého z nás! Relaxační program se odvíjí i v dalším průběhu dne. Zdobíme tašky pro maminky, navlékáme korálky, z nichž vznikají různé náramky a ti, kdož rukodělným pracím příliš neholdují, berou zavděk nějakou tou stolní hrou. Takové pohodové odpoledne… Navíc zakončeno velkou hygienou a krátkým promítáním na dobrou noc už v pyžamech.
V pondělí už si rozcvičku užívá každý (kdo náhodou nezaspí). Všechno je ale naruby – před budovou se potkávají Abuk, Lánedz, Aktak nebo třeba Nitram a zcela naruby se rozcvičují. I když… …v Kocourkově je přece obvykle všechno naruby, takže dnešní rubová rozcvička je vlastně obrácená naruby dvakrát… … teď jsem se do toho trošku zapletl. Dopoledne startuje toaletní běh, u kterého je třeba neprotrhnout papír a zároveň mít co nejlepší čas – těžká to zkouška. Borec na konec tentokrát nepřichází na konec, ale hned na začátek a předvádí neohroženou chůzi po ostří nožů – dechberoucí zážitek!
A je tu další oslava narozenin – taktéž každoročně oslavující Peťa Kochta zvaný Ježek – troška vody pro oslavence, šampáňo, blahopřání a šup do bazénu… Následuje malé kouzlo. Do lesa odchází tři skupinky kocourkovských občanů a radních a vrací se tři hordy lesních skřítků. Zapatláni blátem, malinami, oblepeni listím, s úsměvem od lopuchu k lopuchu… Přehlídka všech skřítků je parádní, fantazie Kocourkovským opravdu neschází! Ale to už se staví improvizované pódium a mezi nás vlétá Motýl a ladnou chůzí vchází sličná Erika - toť muzikální duo, které zprvu baví publikum příjemnými písničkami k poslechu a v závěru rozpumpuje atmosféru několika peckami k tanci. Den končí dnes již druhým Borcem na konec – Vel zvaný Bloud představuje své veledílo – do posledního detailu propracovanou mapu Kocourkova včetně jízdního řádu jednokolejky.
Přišlo to nečekaně, ale nedá se s tím nic dělat – tábor se chýlí ke konci, a tak plnými doušky užíváme každého okamžiku. Rozcvička je zase jiná, vše se při ní dělá poootiiiichuuu… Vyrážíme plnit sedm úkolů, za něž získáme sedm klíčů potřebných k otevření truhly. Ano, stojí tady před námi, jenže opásána řetězy a spoutána zámky. Motáme se v motákovi, procházíme bláznivou stezkou s paraplíčkem (závěrečný liják je v ceně), přenášíme vodu sítem, cestujeme na čas s dlouhatánským kufrem, s notnou dávkou sebezapření konzumujeme růžovou, ale jinak zcela nezávadnou a chutnou bramborovou kaši a nakonec vzpomínáme u táborového komiksu, na vše, co se dalo v našem Kocourkově prožít.
Chvilka napětí a starosta Játovím už štrachá v truhle a v ní… …co byste čekali?
! Přesně tak, je tam Cosi, vzácný kocourkovský předmět, jenž nás opět posílá na cestu plnou nástrah a úkolů. Ta končí až u Radnice, kde čekající občané už trochu mimo své smysly rytmicky opakují tajemná slova „Či – či - či“. A u starosty se všichni stáváme praštěnými váženými občany a jako vzpomínku si odnášíme bílou měkoučkou kocourkovskou kouli (o které jen neznalec může tvrdit, že je černá, pěkně tvrdá a navíc hranatá).
Večer přichází další parádní číslo našeho programu – filmoví oskaři rezaví závistí při pohledu na naši show – jedna osobnost za druhou předstupuje před nadšené publikum: Shakira, Markéta z Ordinace, Líza Simpsonová a paní Veronika z Tele-tele. A právě posledně zmíněný pořad je hlavním bodem oskarového večera: u diváků získal nejvíce hlasů, a tak si jej pustíme. Někteří se nestačí divit, jak nenápadná umí být skrytá kamera, zbytek osazenstva se dobře baví… Aplaus sklízí všichni tvůrci – dabéři a především střihač a rejža Indža. Statní mužové poté sklízí Indžu a přemisťují jej za odměnu do bazénu. Na konec je tu borec, který opět nemá obdoby. Do klasického klobouku se vleze celá dívka! Tedy časopis „Dívka“, abych byl přesný…
Poslední celý den se nese zprvu v duchu vzpomínání a hodnocení. Spřádáme pavučinu našich zážitků a poděkování, předáváme diplomy a tleskáme všem radním, kteří dělali pro své občany první poslední, aby se v Kocourkově měli dobře. Váženému starostovi Játovím, který všechno ví, všude byl a od všeho má klíče, se dostává velkého hopla – kam jinam než do bazénu! Odpoledne utrácíme Čuníky získané za úklid na pokojích a za body získanými v oddílu. Lákavých atrakcí je přehršel, a tak je těžké vybírat, kam dřív. Někdo se jde nadlábnout do palačinkárny, jiný zamíří do překvapária, nějaká drobnost se dá zakoupit v obchodě, v jiném stánku se připravuje vonný popcorn, v bazénu je možno navštívit originální vodní bar (pozor na vratkou bárku při přejezdu k pochutinám!), pije se tradiční rychlošpuntní šampus od paní Křivinkové, hážeme do kola štěstí a takdál hurá poďme, jak by řekl jistý hrdina jistého filmu. Každý si odnáší letos krásně oranžové táborové tričko a komu zbyl nějaký ten bodík, čeká na něj aukce a sbírka hodnotných vydraženin.
Večer mezi nás vchází sám pan hejtman a nejlepší uklízeče obdarovává dorty; z klobouků se mu sypou další cukrovinky, ale především přeje našemu milému „Handicapu“ všechno nejlepší k jeho 15. narozeninám. Slavíme diskotékou, náš host se svým doprovodem neváhá se aktivně zúčastnit karaoke show a vše završuje efektní světelná podívaná našeho vrchního ohňostrojaře Olšeho. Stejně tak, jak dopadají k zemi poslední světýlka, mezi prsty nám protékají poslední okamžiky kocourkovského tábora.
Zatímco vážení občané usínají s nádechem spokojenosti na víčkách, radní města Kocourkova mají milou povinnost ve skromném duchu porokovat o celých dvou týdnech. Myslím, že mohu mluvit za všechny, když povím: závěrečné tajné besedování bylo povedené, stejně jako celý letošní Kocourkov.
Protože nerad píšu o závěrečném dni, ukončím své vyprávění zde, uprostřed poslední noci, kdy se nám hlavami honí tisíce vzpomínek, před očima plynou dlouhatánské pásy obrázků všech kocourkovin, všech kamarádů, zážitků a chvil strávených mezi Neposedovými, Nedovedovými a Nenasytovými. Byly to chvíle krásné, co říkáte?
Ctihodný radní
Tom Chico Hlavica
