17. 11. 2001
V delfináriu, bazéně se zvedacím dnem, na moři...
Jak se tak procházím tou hromadou fotek, připadá mi, že jsme byli v Holandsku měsíc a ne jen něco přes týden. Rád se s vámi podělím alespoň slovem o tu spoustu dojmů, které mi utkvěly v paměti.
Více než tisícikilometrová cesta tam proběhla – až na malé zaváhání na úvod – relativně pohodově. Hlavně po německých a holandských dálnicích, a tak nás mohla hned druhý den navečer přivítat ubytovna v městečku s krkolomným názvem Beetsterzwaag. Byla spíše skautského typu, ale přesto luxusní – kuchyňka, jídelna, dva velké pokoje a vše skvěle bezbariérové. Společné bydlení způsobilo, že jsme brzy byli jako jedna velká rodina.
Od prvních chvil v Holandsku jsme oceňovali překladatelské schopnosti Jakuba a Ivany Norkových, kteří s našimi místními dlouholetými přáteli upřesnili na našem společném setkání opravdu nabitý program následujících dní. V prvé řadě jsme navštívili nádherně vybavenou speciální školu pro zdravotně postižené děti v Groningenu (no, ještě se máme čemu učit) a také chráněné dílny, kde vyráběli a prodávali svíčky nejrůznějších tvarů a barev, a také košíky a jiné proutěné zboží. Shlédli jsme i zajímavou galerii, kde tvoří (zejména obrazy) a vystavují mentálně postižení Holanďané. Milým překvapením pro nás byla cukrárna a pekárna s ní spojená, kde přímo připravovali prodávané sladkosti, a to vše opět v přímé režii mentálně postižených. V cukrárně obsluhovali jako v interhotelu a vládla tam přívětivá nálada – a co teprve, když jsme ochutnali vyráběné pochoutky! Recepty jsou originální a utajované, takže jsme měli smůlu…
Jedním z největších zážitků byla pro všechny určitě návštěva delfinária ve městě Harderwijk, kde nás přivítal rozsáhlý park se spoustou atrakcí. První jsme obdivovali lachtánky, kteří poslouchali svou cvičitelku naslovo, dělali všemožné krkolomné skoky do vody a nakonec nás samozřejmě nezapomněli ostříknout. Dalším zastavením v tomto centru bylo obrovské mořské akvárium, kolem kterého jsme se rozestoupili a kde plavali rejnoci a žraloci tak blízko, že když jste natáhli ruku, mohli jste se jich dotknout.
Pak nás čekalo kino s 3D projekcí. U vchodu jsme vyfasovali brýle a zasedli do vypolstrovaných sedadel. Vpředu byla vyhrazená místa pro vozíčkáře. A v tom to začalo. Nejenže film o pirátech díky 3D brýlím „vylezl“ z plátna a na některé věci (třeba hlaveň děla) jste si mohli už už sáhnout, jak byly blízko, ale vše doprovázely i další efekty (že na vás pršelo, nebo při náletu vos na plátně se „rozvrčelo“ sedadlo pod vámi, nebo začal foukat vítr do uší. Prostě paráda. Projekce skončila a nás čekal zlatý hřeb – delfinárium. Obrovská hala pro odhadem tři tisíce lidí byla brzy plná. Uzavřely se světlíky ve stropě a nastala tma. Atmosféra byla napínavá a my plní očekávání. Osm cvičených delfínů a jejich cvičitelé nám předvedli půlhodinový program, nad kterým jsme v tichu i pořádně nahlas žasli. Vše bylo podpořeno hudbou i filmovou projekcí a delfíni skákali, vozili cvičitele a předváděli, co umí.
I další dva naše výlety měly něco společného s vodou – jeden den jsme se plavili z přístavu Delfzijl po Severním moři na pronajaté lodi a potkávali rychlé motorové, ale také velké zaoceánské lodě, které dělaly velké vlny a několikrát pořádně rozhoupaly naše plavidlo. V jedné zátoce jsme k našemu překvapení potkali poprvé v životě tuleně ve svém přirozeném prostředí. Malým hřebem asi čtyřhodinové vyjížďky bylo to, že jsme si mohli naši loď dokonce sami řídit!
Druhým výletem po vodě byla plavba po říčních kanálech Groningenu. Plavba byla okořeněna spoustou zvedacích mostů a zakotvených lodí, kde někteří Holanďané bydlí. Poté jsme navštívili tulení nemocnici v Pieterburenu, kde ošetřovali zvířata zasažená ropnými látkami nebo jinak handicapovaná a navštívili jsme i park v Apelscha, kde jsme za malou chvilku měli možnost shlédnout notný kus Holandska. Byly zde totiž zmenšeniny různých staveb, věží, nádraží, vesnic a farem, ale i jezírek, a vše bylo protkáno malými silničkami a železnicemi, po kterých jezdily miniatury aut a vlaků.
Jedno odpoledne jsme zasvětili velkému turnaji sedmi družstev v boccie proti místním školákům ve speciální škole pro tělesně postižené děti. Docela se nám dařilo. A v téže škole jsme pak večer žasli nad bazénem se zvedacím dnem, uzpůsobeným tak pro pohodové plavání a koupání jakkoli postižených osob. Strávili jsme tam koupáním dvě hodiny a mohli jsme si tlačítky na stěně nastavit výšku vody dle toho, jak hluboko jsme spustili dno bazénu. Večer pak jsme navštívili místní bar, objednali jsme si kafe a zákusek a taťka Rosťa se pochlubil personálu baru moravskou slivovičkou a rázem jsme si i přes jazykovou bariéru všichni rozuměli.
Navštívili jsme i jeden z mnoha větrných mlýnů, „načichli“ místní mentalitě a usměvavým lidem. Poznali jsme místní úzké ulice, viděli mušličkový písek na hřišti, řady větrných elektráren a ve městech obrovské množství cyklistů a tak dále a tak dále a…
Sešla se tady bezva parta lidí, která bude mít na co vzpomínat.
Tomáš Vuki Šách
