14. 3. 2013
Díl, který ještě nebyl natočený
I tento rok se konal náš zimní tábor. Penzion na vizovické Revice praskal ve švech, kolik nás přijelo. Přivítaly nás hezké pokojíky, všude teplo, v jídelně hořící krb a hlavně všude úplně bílo. Sníh padal a padal, že už jen vyjet auty k penzionu znamenalo malou školu smyku. Sotva jsme se stihli ubytovat a seznámit se, jdeme promítat něco stylového - film "Doba ledová 4".
Kdo nás zná, ví, že to nebylo jen tak. Ráno nato navazujeme premiérovým dílem této veselé ságy, naší vlastní Dobu ledovou 5 – NA ŽIVO! O tom, že ´doba ledová je doba ledová´, jsme se mohli přesvědčit hned na vlastní kůži. Stále hustě - a když říkám hustě, tak myslím hustě – sněžilo, takže hurá ven bobovat, sáňkovat, koulovat se, stavět sněhuláky, zkrátka prověřit naše sněhule a kombinézy a věnovat se všemožným zimním radovánkám.
Ale to nebylo všechno. Překvapením nám bylo setkání s Veverčákem (úplně stejným jako z toho včerejšího filmu), který naříkal a hledal svůj ztracený ořech. Poprosil nás, jestli mu ho pomůžeme najít a jelikož byl velice smutný, rozhodli jsme se mu pomoct. Lov na ořechy začal. Už už jsme si mysleli, že jsme ho nalezli, když se ukázalo, že si z nás někdo dělá srandu. Domnělý ořech byla pouze dobře nekamuflovaná koule sněhu. K velkému smutku Veverčáka jsme se šli všichni usušit a nabrat síly na oběd. Tímto naše dobrodružství ale zdaleka neskončila… Hned odpoledne jsme se setkali se Škodíky, kteří si z nás dopoledne vystřelili. Tentokrát měli oříšky, ale nechtěli nám je dát, leda bychom je vyhráli v soutěžích. „Mrazivá výzva“ nás prověřila, zocelila ale i pobavila. Jenže Škodíci byli věrní svému jménu a opět mazaně zmizeli - i s ořechy.
Ráno nás navštívil Veverčák, že našel skrýš Vakoveverek, které mají jeho ořechy a že prý ví, jak na ně. Vydali jsme se jim vstříc navzdory ustupujícímu ledu a mokrému sněhu, abychom se s nimi utkali. Sněhové koule svištěly vzduchem, „mydlili jsme se s nimi hlava nehlava, obleva neobleva“. Jednu chvíli už to vypadalo, že aspoň jeden ořech získáme… Ale Vakoveverky byly silnější a my úplně mokří, takže honem ke krbu. Odpoledne jsme malovali každý jeden kus velkého leporela (do jedné soutěže - možná budeme v české knize rekordů, ale o tom jindy), hráli jsme nejrůznější stolní hry a hrátky, zpívali u kytar. Jeden z účastníků tábora Ondra nám předvedl svého nového koníčka – myslivecké vábničky, kterými zpodobňoval zvuky lesní zvěře. Dalším jeho vystoupením bylo originální loutkové divadlo Spejbla a Hurvínka.
Následující den jsme začali „sněhotvorbou“. Ze sněhu jsme modelovali, vodovkami domalovávali a různě zdobili Lenochody – co kus to opravdu originál. Pak opět přišel Veverčák tentokrát s nápadem jak a kde sehnat kouzelný pytel, ze kterého by se mu ořechy už nikdy neztratily. Mělo to drobný háček, tuto kouzelnou moc střežil obrovský Mamut. Naštěstí jsme vynalézaví a odhodlaní dotáhnout vše do konce, a tak jsme Mamuta během odpoledne postupně překonali, kouzelnou sílu získali a pytel na ořechy byl náš. Ještě zbývala poslední zkouška, tentokrát „poslepu“ projít stezku a ořechy donést do kouzelného pytle. Veverčák byl tak unešený, že ořechy sbalil a celý šťastný zmizel. Trochu nás zamrzelo, že se ani pořádně nerozloučil, ale nikdo si s tím hlavu dlouho nelámal, protože jsme si šli užít diskotéku, která večer propukla v plném proudu.
Probuzení do posledního dne bylo pomalé, nikdo nikam nespěchal a rozhodně ne domů. Po snídani nám ale všem pořádně zvedl náladu Veverčák. V žádném případě na nás nezapomněl. Naopak, přišel nám moc děkovat za pomoc a každému osobně předat diplom a stylovou odměnu – ořechy v čokoládě.
Tím naše Doba ledová skončila. Jaro je za dveřmi, spokojený Veverčák šel do světa hledat nějakou pěknou Veverčici a nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět domů.
… ale užili jsme si to, panečku!
Tom „Číz“ Burgr
