16. 2. 2010
i tohle nemožné je možné
Já, jakožto nováček, jsem byl požádán, abych napsal své poznatky a zážitky z posledního zimního tábora klubu dětí a mládeže „Handicap(?)“ Zlín. Odjížděli jsme ze Zlína v hodně zasněženou středu 3.2.2010 v počtu 45 cestovatelů, 10 ks saní, 15 ks bobů, 8 ks lopat, 3 vozidla, 25 ks banánových krabic materiálu a nepočítaně očekávání.
Po úspěšném nalodění do autobusu, nás čekala krátká cesta do Vizovic. Ale nikoli až nahoru na Reviku, nýbrž jen na točnu autobusů u Šenku. V cestě až nahoru nám stála kluzká silnice a závěje sněhu. Autobusák se lekl a sekl, že dál nejede! Proto jsme nasadili na Forda a auta Franty a Wajhy sněhové řetězy a postupně vyvezli všechny a hromady materiálu do našeho nového prázdninového campu. Tento malý zádrhel nám nemohl ubrat na náladě, kór když Majkl a Lucka všechny povzbuzovali hraním na kytary. Po ubytování a večeři jsme si zahráli pár her na uvítanou, řekli si na co se nejvíc těšíme, taky jsem byl oficiálně všem představen. Nicméně to nejlepší mělo teprve přijít.
Dopoledne za námi přijely dvě expedice ze zcela odlišných kultur, ze zcela vzdálených koutů světa. První byla ze souostroví v Pacifiku - pohodoví a teplo opěvující Havajané, zdravící pozdravem ALOHA. Druhá expedice vylezla z iglú, za štěkotu tažných psů, stoupajíce na sněžnicích a s rybou v ruce, ano byli to Eskymáci zdravící všechny pozdravem SUJUTILI. Obojí nám trošku přiblížili svůj bezstarostný a bohatý život. Když se už už schylovalo k hádce na téma, kde se žije lépe, napadla nás spásná myšlenka. Prožít následující čtyři dny společně s oběma expedicemi.
A hned jsme zimu a léto spojili poprvé – to když jsme se vydali ven do hromad sněhu, abychom si utrhli banán z palmy. Sluníčko se odráželo od zasněžených plání a člověk po chvíli nevěděl, jestli je mokrý ze závějí nebo zpocený… Radovánky vrcholily výpravou na kopec. Vyvstal menší problém, že na hlubokém sněhu boby ani sáně moc nejedou. Ještě že se našlo několik dobrovolníků, kteří ostatním trasu s vysokým nasazením projeli. Dráha se neustále vylepšovala, místo dojezdu se neustále vzdalovalo od vrcholu.
Po obědě nás navštívila milá paní Mariana, která nás naučila pracovat z hlínou a tvořit z ní různé předměty. Všichni byli nadšení z toho, že se mohou tak dlouhou dobu plácat v hlíně a nikdo jim u toho nehubuje jak u toho vypadají. Už se těšíme, až se všechna naše dílka vypálí v peci. Ani jsme se nenadáli, do jídelny nás přilákala vůně večeře, po které následoval konečně trochu klidnější program - zimní kino. Hodnocení dne zní: na výbornou.
Ráno třetího dne nás opět z peřin vyhnalo sluníčko. Takže všichni rychle posnídali a hurá do sněhu. Dnes to na sněhu svištělo ještě víc. Bez rozdílu zdravotního handicapu, jezdili úplně všichni, kteří chtěli. Nadšení bylo slyšet a vidět na každém kroku. Siláci vedoucí a asistenti tahali sáňkaře nahoru na kopec a všelijak improvizovali, aby každému našli ten nejlepší a nejbezpečnější způsob jízdy. Někteří sáňkovali poprvé třeba i po deseti letech (nebo třeba poprvé v životě!). Ve sněhu se objevilo i pár andělíčků, děti se pustily do stavění sněhuláků, někteří obětavci šli postavit iglú (no, iglú to bylo opravdu velké – v pohodě se dovnitř vešlo čtrnáct dospělých osob!).
Celé odpoledne pak probíhalo v duchu různých havajských hrátek, pinkání s plážovým míčem, krocení žraloků, ale také sálového fotbálku a dalších legrácek. Večer pokračoval havajsky. To jsme si polehali na lehátka, nechali se potěšit havajskými tanečnicemi, ale také před našimi zraky umíchanými drinky, pro oslavenkyni Míšu jsme přinesli obrovský třípatrový polárkový (sněhový) dort, ale vrchol večera měl teprve přijít. Pošta pro Tebe - aneb Když se kamarádí Eskymák (nezapomenutelná Liduška) s Havajanem (okouzlující Wajha). Dle mého názoru se Ester z originálního pořadu může jít zahrabat, na našeho Estera (Frantu) nemá. I pošťačka Ondřejka (Romča) se líbila. No vůbec, líbili se úplně všichni vystupující - vše potvrdil obrovský aplaus publika. Sobotní ráno bylo jiné než ta předchozí - nesvítilo totiž slunce, ale jemně sněžilo. Bylo to až neuvěřitelné. Než všichni stačili vylézt z pelechů a posnídat, bylo sněžení a chladno pryč.. Celé dopoledne jsme soutěžili v různých netradičních disciplínách, např. hod hůlkou do dálky, trefování do statických i živých cílů, přeprava hromady sněhu terénem, zahrabávání Aleše a kdekoho, eskymácká honička ve vyšlapaných uličkách, fotbal ve sněhu s obrovským míčem, ale také oblíbené sáňkování… Ještě bych vzpomněl Barčin a Liduščin úlet, když nás při „Blbárně“ desetkrát zatočili dokola a pak nás (naštěstí hlubokým sněhem) poslali pro šálu. O srandu opravdu nebyla nouze.
Odpoledne bylo jednak tvůrčí a jednak ve stylu stolních her. Barča si na nás tentokrát připravila výrobu malých eskymáků, sněhuláků a sněhových vloček. A kdo už to měl hotové, mohl usednout k Cinku, kartám, Hádankám, „Člobrdu“. Mezitím se v klubovně připravovalo to, co každý očekával, diskotéka alias DIGOSTÉKA =D. Prostě si všichni zablbli v rytmu Kabátů a dalších skupin. Co jiného by se taky mělo dělat závěrečný večer na táboře, že?
Poslední den byl hlavně ve znaku příprav a balení, ale stejně se našel prostor na nějakou tu hru. Aleš nás mile potěšil, že nám promítl sestřih fotek z této akce (a že bylo panečku na co koukat). Taky jsme za zvládnutí této náročné a přitom pohodové expedice dostali nějaký ten pamlsek a upomínkový list. Chladivě hřejivou tečku akce udělal, jak jinak u Eskymáků, nanuk na rozloučenou (dle vlastního výběru).
… dál už nezbylo než opět nasadit sněhové řetězy, vše a všechny přepravit k autobusu a hurá směr domov… ALOHA a SUJUTILI!
Z mého nováčkovského pohledu se mi vše líbilo, hlavně děcka byla úplně super a těším se na další spolupráci a zážitky s těmito super lidmi. Snad jste z toho článku neusnuli =D.
Tak příště NAZDAR!!!
Honza Hota Hotařík
