25. 3. 1998
Pohádka o Sněháňkách
Chcete, budeme si vyprávět pohádku? O jednom březnovém týdnu, jedné moc milé skupince dětí a spoustě sněhu...
Takže, bylo nebylo, v jedné podhorské vesnici valašských hor, co se Vranča jmenuje, stojí zámek - hotel Permoník - a tam přijela skupinka jedněch dětí "zlatých boubelatých". A těm hned na uvítanou čaroděj jménem Majitel přičaroval překvapení a údiv do tváří. Do přepychového vybavení všech svých komnat totiž přikouzlil televizi s možností sledovat satelitní programy, k tomu vlastní telefon, sprchy atd. Holt, nedivte se tomu údivu, do té doby v ničem podobném ty děti nebydlely. V podzámčí se konala spousta vycházek, které se odvíjely v duchu hrátek v bílé peřině (co jak na zavolanou právě nasněžila). Každý skákal z vozíku přímo do závějí a bez přemlouvání se pouštěl do koulování, zahrabávání, lopinkování. Nebo startoval boby, sáňky, plechové talíře a lámal každou jízdou nové a nové rekordy (kromě zádového svalstva vedoucích - tahačů).
Ubobování, usáňkování, utahaní, uvláčení, promočení, ale především s úsměvem na líci, "vraceja sa" do pohádkového zámku, stojí najednou před velikou listinou. Je na ní mapa s cestou za Kulatým štěstím, u ní truhla plná dřevěných knoflíků a hlavně pověst o Kulatém království spolu s výzvou k jeho hledání.
Cesta za kulatým štěstím začínala každé ráno pěknou písničkou, pokračovala rozvernou rozcvičkou a po královské snídani vedla přes hromadu her až třeba k malování. Ale nebylo to malování obyčejné, bylo to malování začarované. Svou fantazii si děti mohly vylít na kulatý květináč, který jim pak dokázal přikouzlit, co si jen přály. Věřte nebo ne, mnohokrát to fungovalo. A stejně tak se děti vyřádily jindy jinde, například při malování snových průsvitek, nebo při bujaré oslavě narozenin jednoho nejmenovaného vedoucího. Pak si pro ně pohádková babička připravila veselou soutěž O Zlatého havrana, při níž se každý musel něčím předvést, ať už zpěvem, tancem, nebo scénkou či říkankou. Pohádková babička byla spokojená, protože ji všichni mile potěšili, zvláště pak svými doprovodnými výstupy komici Kaiser a Lábus (Radeček a Lukášek).
Jednou je zas kutálející se klubíčko zavedlo ke dvířkám podivuhodné komnaty. Všechno to tam hučelo, bušilo a blikalo, ale co hlavně, padaly a stavěly se tam samy od sebe podivuhodné figurky (říkali jim kuželky). Ano, děti si, většinou poprvé v životě, mohly vyzkoušet svůj švih, přesnost a v neposlední míře i hlasivky při povzbuzování, aby dostály dalšího úkolu na jejich cestě.
A pak je čekala zkouška z nejtěžších; utkat se s hrozně uječeným "Decibelákem diskotékovým", který je nutil vlnit se v rytmu tance celý večer - "hrůza". A co víc, objednal si - privátně jen pro ně - bar, do té chvíle mládeži nepřístupný. Každému tam pak nalil sifon s ledem a brčkem je vyzval k lítému boji. Všichni se divoce vlnili, i nějaké to "tuc, tuc, tuc" přidali. Pak na ně vyrukoval diplomy a odměnami a ostřeloval je blesky fotoaparátů. Nicméně nakonec ho děti celé propocené, udýchané a vysmáté přemohly a udolaly. Ale byl to frajer.
"Hledej své kulaté štěstí", říkalo se v té pohádce. Pro někoho to byla možná jen hrátka, pro jiného třeba cesta někam - blíž k sobě. Cesta, co vedla přes hory přátelství a široké pláně radosti... Děkuji vám, odvážní souputníci. A všem ostatním přidávám vzkaz na závěr: "Až příště zase pojedeme jen tak na skok do nějaké pohádky, pojeďte s námi, bývá tam moc hezky. A lidé jsou tam na sebe hodní..."
A zazvonil zvonec a...
Barunka Chudárková
