10. 5. 2011
Ve výškách na lanáči, pak na lyžích nebo se vzduchovkou
Ráda bych se s vámi rozdělila o své pocity, které jsem zažila, když jsem s Handicapem strávila svůj první den - sobotu zajímavě nazvanou Sobotinec. Ještě ráno, když jsem vstávala, byla jsem plná očekávání, co mi tento den přinese.
Ale hned po příjezdu mé rozpaky rychle zmizely a zaplavila mě vlna energie a pozitivnosti. Při společném chystání her jsme se rychle a v pohodě seznámili s ostatními vedoucími. Už při chystání her přijížděli první z dětí a rodičů a z dálky na sebe volali „Ahooj". Jakmile jsme se pozdravili v kruhu, začaly různé hry a soutěže. Usedli jsme k připraveným stolním hrám a při turnajích pokračovali v seznamování.
Bylo poznat, že ostatní se za ta léta dobře znali, ale mě všechno a všichni zajímali, protože jsem byla úplným nováčkem. Každý z těch, které jsem poznala, měl svůj příběh i trápení. Překvapila mne otevřenost, pohodovost dětí a že se mi někteří během povídání při hrách s kdečím svěřili. Touhle cestou bych chtěla poděkovat hlavně Gábince, Tomášovi a Jiřce, že mě tak hezky „vzali do své rodiny“.
Protože jsme se nacházeli na lanovém centru, dalo se čekat, co přijde. Více než polovina z účastníků se osmělila a už se navlékají do sedáků, učí se jištění a začínají překonávat nejrůznější lanové překážky. Klobouk dolů. Musím přiznat, že já bych na ty osmimetrové sloupy nevylezla. Dětí, které měly odvahu, bylo habaděj. Mezitím, co se lozilo, byly ruce některých maminek zaměstnané škrábáním brambor, aby pomohly Barunce při chystání moc dobrého oběda.
Kdo už nechtěl lozit, mohl si po obědě zalyžovat na trávě na lyžích, zahrál si kroket, magnetický stolní fotbal nebo holandský billiard. Pak nastala asi nejlepší část programu - tombola. Každé z dětí dostalo své číslo a netrpělivě čekalo svou výhru. Ceny byly všelijaké, dost netradiční. Kromě těch, které věnovali rodiče – např. sklenice se škvarkama nebo nádherný plyšový tuleň – čekaly na všechny další originální ceny typu „zájezd dle vlastního výběru“ – 2 jízdenky MHD nebo třeba „nejlepší přítel“ – toaletní papír. Moderátor Aleš překvapil. Dost jsem se nasmála a nebyla jsem sama. Pak jsme ještě zvládli usednout k výrobě stromečků štěstí z drátku, korálků a kamene a výsledky stály opravdu za to. Koukala jsem, kolik krásných výrobků se v tak krátkém čase stihlo. Každý si ještě opekl špekáček, kdo chtěl, mohl vyzkoušet svou mušku při střelbě ze vzduchovky, jenže čas byl neúprosný. Aniž bych pořádně sledovala hodinky, den se chýlil ke konci. Sluníčko, které nám po celý den opravdu přálo, zapadalo, a my se museli loučit.
Při posledních krocích k domovu jsem měla pocit, že den byl nejen báječný, ale pro mě velmi poučný. Nabila jsem se energií a už se moc těším, až budu zase s vámi. Díky.
Monika Dvořáková
