15. 6. 2010
Teda, jsme dobré, kam jsme to až vylezly?
"...mamí, já už se tak strašně těším," poslouchám doma stereo už skoro týden. Ještě že se sobota tak rychle blíží... A nejen sobota, hlavně SOBOTĚNKA, čili setkání maminek a jejich dětí na další akci sdružení „HANDICAP(?)“ Zlín.
Je páteční podvečer, šílené vedro, jak ráda bych sebou plácla někam do studené vody.. Odhodlaně zapínám troubu, z lednice vytahuji připravené těsto a za vydatné slovní pomoci dcerky Aničky se pouštím do pečení trubiček. To víte, soutěž „O zákusek roku“ není radno podceňovat!! Katastrofa!! Ztuhlé těsto taje ihned po vyndání z lednice, já jsem celá ulepená, ale na formičky se těsto ne a ne přilepit. Jak tohle dopadne?!? Přemýšlím o náhradním řešení, ale nic mě nenapadá... Nechci holky zklamat, bojuji dál... Po vytažení z trouby trubičky nevypadají zrovna nejhůř. Se šleháním sněhu nad parou, v tomhle vedru ideální činností, mi dokonce dobrovolně pomáhá i druhá dcera Eliška. Tatínek odchází na noční a já dokončuji svůj soutěžní výtvor...
Konečně sobota, tak jsme se dočkaly!! Jen nic důležitého nezapomenout!! Sraz je v 9:00 hodin v lanovém centru na Mladcové. Vedro se zdá ještě větší než včera, meteorologové slibují bouřky. Je 8.40, nejvyšší čas vyrazit, třeba jednou budeme někde včas! Beru děti, sportovní oblečení, botasky a hlavně trubičky. Jedeme...
Areál vypadá úžasně, trochu mě mrazí když sleduji sloupy s nataženými lany tak strašně vysoko nad zemí. Přemýšlím, čí to byl nápad se přihlásit i k lanovým aktivitám? My jsme dorazily včas, někteří mají mírné zpoždění... Prohlížíme si areál, děti mezi námi pobíhají s rozstřikovači a vodními pistolemi a já jsem jim vděčná za každou osvěžující kapku vody. Jsme všichni.
Odhodlaně vyrážíme směrem k lanům, ti méně odhodlaní posedávají ve stínu a hrají různé hry. Dostáváme první instrukce, rozcvičujeme se. A jdeme na to. Nejprve trénujeme těsně nad zemí zvládání toho, co nás čeká mnohem výše. Jak se to zdá jednoduché! Člověk má pocit, že mít „jističe“ po obou stranách je zbytečné. Jak jsem se mýlila! Ale prý to ve vzduchu bude jednodušší. Moc tomu nevěřím. Mám pocit, že se zničíme už na zemi a do výšek nikdo nepoleze. A je to tady, bezpečnostní školení. Každý dostáváme úvazky. Nazout jako kalhoty, nasadit na ramena, zapnout v pase, dotáhnout... Pomóc, oni to s těmi výškami myslí vážně! Kdyby aspoň nebylo takové vedro. Nejprve dělám „jističe jističe“, pak i „jističe“ a to mě baví mnohem víc. To by mi stačilo, nepotřebuji žádné výšky. Pak mi to ale nedá a jdu ke stěně, před chvílí byla Eliška skoro až nahoře. Vypadá to jednoduše, snažím se, lezu pomalu výš a výš. Už chci dolů, ale bojím se pustit! Udrží mě můj jistič? Uf, udržel, už zase stojím na zemi. Kde mám Elišku? Bojím se podívat nahoru, vím že tam někde je. Počkám až bude bezpečně na zemi! Zkouším provazový žebřík, námořníci mají můj obdiv, vysoko jsem nevylezla a už se zase jako brouček snáším dolů, děkuji svému jističi. Teď zase já dělám jističe, s radostí, pevná zem pod nohama je přece jenom to nejlepší. Nechala jsem se ukecat a opět stoupám vzhůru, podlamují se mi nohy už na žebříku. Jsem nahoře. Objímám sloup a mám pocit, že se ho nikdy nepustím! Pak seberu poslední zbytky odvahy, otáčím se. Kam jsem to zase vlezla? Přede mnou jen dvě napnutá lana a k dalšímu sloupu tak daleko! Tohle snad nemůžou myslet vážně! Pomalu sunu jednu nohu kupředu, asi milimetr, pak druhou. Nedívám se dolů, jenže to pak nevím kam posunout nohu, tak se kouknu, uf! To je výška. Ani nevím jak a najednou tu sedím jak vlaštovka na drátě! A už se zase snáším dolů...
Jdeme se opláchnout. A je tu hra s „vodními bombami“ – nafukovacími míčky plnými vody. Hrneme se všichni, nejen děti. Vedro je čím dál větší, každá forma zchlazení je vítána. Najednou mám na zádech plný kýbl ledové vody a slyším: "Je dobrá, nevyjekla!" Ono to ani nešlo.
Pak už usedáme k obědu. Úžasná Barunčina zeleninová polévka, přírodní řízek a rýže. To je bašta. Poté mají děti svůj program a my maminky tvořivou chvilku. Natíráme a zdobíme si květináče. Děti si vyšly na kraj lesa, pak tvoří a hrají různé hry. Ale všichni víme, že ještě něco bude.
Konečně se všichni mlsouni dočkali. Jsou přinášeny všechny soutěžní vzorky, ořechový řez, šátečky ale i meloun, zmrzlina, výtečná sekaná a spousta dalších dobrot… Vše nakrájeno na dostatečný počet kousků, všichni jsme totiž porota! Dokonce došlo na medaile, stupně vítězů a slavnostní famfáry. Na závěr této sobotní pohodové akce nemůže chybět táborák, špekáčky, kytara.
Nikomu se nám nechce domů.
Loučíme se a děkujeme všem - Alešovi, Barče, Lidušce, Karlovi, Tondovi a Hotovi. Byl to moc příjemný den, plný nezapomenutelných zážitků. Ještě dlouho budeme vzpomínat a „machrovat“, hlavně před tatínky, ať ví, na co se mohou na podzim těšit, až bude „tatínkovská Sobotěnka“.
Renata Marcaníková
