20. 9. 2010
... taková malá Apalucha
Název svádí k domněnce, že šlo a akci určenou jen pro taťky. Ale nemyslete si, této další akce Handicapu se - a velmi aktivně - účastnily i jejich děti. To abychom tak dali odpočinout doma našim maminkám. Akce se konala v sobotu 11.9.2010 v Lanovém centru na Mladcové za sice ne zrovna slunečného, přesto poměrně teplého počasí. Byla to vlastně taková obdoba letošní červnové "hicové" Sobotěnky zvané MAMINEC.
Milé maminky, díky, že jste nás tatínky vyslaly s dětmi z vašeho „dohledu“, protože musíme říct: „Byla to BOMBA!“ Jejda ne katastrofální :-). Šlo o bombu plnou zážitků, společných her, zábavy a soutěží. Vyhrál každý, kdo tam byl a s námi „sobotil“. Po příjezdu bylo vidět, že tatínci zírali na sloupy s lany tyčící se k mrakům s respektem a pokorou. Kdežto jejich (z předchozí akce zkušenostmi protřelé) dětičky byly hned „hrrr a frrr“, už se těšily a řešily, co dnes zkusí za překážky. To byla „voda na mlýn“ tatínkovských scvrklých eg.
Ovšem hezky popořádku … začala seznamovací rozehra. Vzduchem létaly jména, balóny, gumové cosi – snad ježek - tenisák, dokonce krabičky čaje a pytlíky křupek. Z tolika nových jmen měli hlavně tatínci hlavu zamotanou. Navíc ještě většinou jejich jména byla stejná. Tak nevěděli kdo je kdo a navíc, když někdo křikl „taťka“, tak reagovali a vyskočili pokaždé všichni. O to víc jsme se těšili, kdy se půjde na lana. Po velmi speciální a hravé rozcvičce se konečně dočkali.
Neobešli jsme se bez teoretického zaškolení a průpravy na cvičišti, kdy jsou lana ještě jen několik centimetrů nad zemí. Jenže pak se šlo na ty samé překážky do devítimetrové výšky! Všichni vybaveni horolezecké výstroji jsme se střídali v lezení a jištění. Děti byly jak v agónii a pod kontrolou zdolávaly lezeckou stěnu či jednu překážku za druhou. Z každé překážky létaly vzduchem jak andílci (pro vysvětlení: po zdolání se nechaly kontrolovaně spustit na zem pomocí jistícího lana) a sršelo z nich nadšení na rozdávání. Zato bližší pohled na tatínky byl rozporuplný. Nejprve se chopili funkcí jističů a pak … najednou jednoho bolela ruka, druhý si netroufl, jiný měl své dny, další raději nic neříkal, některý zkusil kousek a honem rychle dolů. Výjimkou byl taťka Libor, který odvážně zdolával veškeré lanoví a zachraňoval čest tatínků. Ale když si vzpomněli, že jejich „drahé polovičky“ před pár měsíci na Maminci „lozily bez bázně a hany“, sebrali i taťkové odvahu a bojovali se závratí "jako lvi".
Po obědě nabrali tatínkové pevnou půdou pod nohama jistotu a začaly se dít věci. Nejprve jsme se předvedli při stavbě letadýlek. Tátové během té hodinky - ponořeni do dětských let - chvílemi zapomínali, že jsou s nimi i jejich dětičky a málem celé modýlky postavili bez jejich pomoci. Jakmile letadýlka uschla a proběhly zkušební lety, vypravili jsme se všichni k plnění různých „trefovacích“ disciplín. Taťkové vždy postrčili dopředu děti na „zkušenou“ a pak sami předvedli své mistrovské dovednosti. Zejména střelba ze vzduchovky a z pistole byla jejich doménou. Úplně byli uchváceni také elektronickou „vzduchovku“. Dětem se zase nejvíce líbil vrh noži na balónky a nikterak nezůstaly pozadu ani jako „práčata“ při střelbě z praku nebo při házení na terč šipkami. Navíc bylo možno vyzkoušet několik míčových her anebo lakrosové náčiní.
Čas chvátal snad světelnou rychlostí a najednou se přiblížila doba špekáčků. Tak už nezbyl prostor na poslední naplánovanou aktivitu. Tatínci si stejně oddychli, že nemuseli na čas řezat polena a s pohasínajícími plamínky ohníčku se postupně „polorodinky“ loučily a hezkým pocitem se rozjížděly za maminkami :-). A to je konec.
Vlastně ne, ještě bych rád něco sdělil. Bez režiséra a scénáristy Aleše, bez sekané, knedlíků, čajíčků a káviček naší Barči a bez péče o děti (i nás) asistentů Lidušky, Lucky, Míši, Franty, Hoty, Majkla a Tondy bychom tyto milé společné zážitky nezažili. Všem jim patří „Ď“. BUM !!!
Jestli bude někdy zase nějaký Tatinec, tak určitě jako taťkové jedeme!!!
Za všechny taťka Libča Zubík z Otrokovic.
