5. 4. 2011
Zlínský deník
Zlínský deník, 5.4.2011, Lenka Bořutová
Odkaz na článek přímo na stránkách Zlínského deníku - ZDE
Dopravní služba zlínského humanitárního sdružení "Handicap(?)" funguje od časného rána. Proto mi nezbylo, než si při poznávání činnosti tohoto spolku přivstat a na jeden den pomoci spolu se stálými pracovníky "Handicap(?)" těm, kteří se kvůli svému postižení nemohou sami dopravit například do školy, stacionáře či k lékaři.
„Trasa automobilu sdružení je přesně na minutu rozplánovaná, nesmíte přijít pozdě,“ upozornili mě lidé ze spolku.
Jelikož znám zlínskou dopravní situaci, vyrazila jsem pro jistotu dříve a na smluveném stanovišti před zlínským hotelem Ondráš čekala v 6.05, tedy s desetiminutovým předstihem. Už ve čtvrt na sedm, přesně podle plánu, se na místě objevila dodávka s nápisem Handicap(?). Otevřel mi usměvavý a sympatický řidič-asistent Oldřich Martinko. Spolu s jeho kolegou Martinem Pavlíkem jsme vyrazili na cestu.
Byla jsem zvědavá
Záhy jsem se začala zajímat, co nás vlastně tento den čeká. „Tady dnešní cestování začíná? Do kolika hodin spolu budeme jezdit?“ ptala jsem se. Martinko mi trpělivě odpovídal na všechny mé dotazy.
„S námi budete jezdit asi do půl deváté. Ze Zlína vyjíždíme o půl šesté. První dítě nabíráme kolem šesté hodiny ráno. Dnes jsem například jako prvního vezl jednoho pána, nevozíme totiž jenom děti,“ vysvětlil mi.
Než jsme dorazili k mému prvnímu cestujícímu, dozvěděla jsem se, že jejich práce končí zpravidla kolem půl čtvrté odpoledne. „Za tu dobu odvezeme přibližně čtrnáct lidí,“ doplnil Martinko. Po dobu mojí přítomnosti však byl v plánu rozvoz dětí do škol či stacionářů.
Želechovice byly naší první zastávkou, kde čekala maminka se čtrnáctiletým synem Břeťou. Dvojice asistentů pomohla chlapci do auta. Při jeho bezpečném usazení dodávka pokračovala pro druhého pasažéra. Proč musí časový harmonogram klapat jako na drátkách, mi vysvětlil asistent Martinko.
„Rodiče vědí, kdy přesně dítě připravit na cestu,“ přiblížil praktický důvod. Navíc doplnil, že přesnost je důležitá například u autistů. „Jsou totiž zvyklí na svůj neměnný a stabilní každodenní režim. Jakákoli změna u nich způsobuje neklid,“ upřesnil.
Důmyslné a přitom jednoduché mi připadalo prozvonění mobilním telefonem pět minut před příjezdem. Rodičům se tak potvrdilo, kdy přesně se na odchod připravit. V praxi, i díky tomu, nedochází k sebemenším prodlevám na obou stranách.
Milý úsměv potěšil
Další zastávkou byl domov dvanáctileté Kristýnky ze zlínské části Štípa, kde už s ní byla připravena její maminka. Poté, co milou holčičku s upřímným úsměvem usadili do speciální sedačky, vydali jsme se pro dalšího mladého pasažéra, osmnáctiletého Lukáše rovněž ze Štípy. Než jsme dorazili na místo, napadaly mě další dotazy.
„Stává se někdy, že máte zpoždění?“ vyzvídala jsem. Podle Martinka ke zpožděním dochází hlavně v zimě, když nasněží, nebo pokud ve městě vznikne kolona, popřípadě se stane dopravní nehoda. „Ale jinak v devadesáti devíti procentech případů jezdíme načas,“ dodal ještě.
Na třetího cestujícího jsem byla zvědavá. K autu zamířil sympatický mladík ve slušivých riflích a bundě, žák Základní školy speciální a Praktické školy Zlín¬Lazy.
„Ahoj, Luki,“ pozdravila jsem jej s úsměvem. S lehkým ostychem pozdravil, ale během další části trasy následovalo příjemné společné povídání. Dozvěděla jsem se, že se například těší na Velikonoce nebo že rád kreslí – nejraději fotbalisty. A aby ne, je totiž fanouškem kopané. Jeho oblíbený tým je Chelsea.
„Tomu fandím taky,“ dodala jsem nadšeně. „Na praxi rád navlékám třeba korálky,“ přiblížil svoji oblíbenou aktivitu. „To je ale šikovný kluk,“ pomyslela jsem si při vzpomínce na sebe samu, jak se netrpělivě snažím navléct třeba nit do miniaturního očka šicí jehly.
Výborná fyzička je nutností
Se třemi dětmi jsme zamířili do Základní školy praktické a Základní školy speciální Zlín na Jižních Svazích ve Zlíně. Tu totiž navštěvují Břetík a Kristýnka, které jsem spolu s asistentem Martinkem pomohla přesunout na speciální vozík. Asistent ji zkušeně podepřel a zvedl. Já ji pevně vzala pod koleny. Přestože dívka byla drobná, nejlehčí nebyla.
„Člověk musí být v dobré fyzické kondici,“ napadlo mě. Během pár okamžiků seděla Kristýnka na místě a už jsme ji vezli do školy. Jakmile byl ve škole i Břetík, pokračovalo se dál.
„Aby vše fungovalo perfektně, musím být s asistentem naprosto sehraný. Pokud například vezmu dítě za hrudník a on za nohy nesprávným způsobem, ztíží mi pohyb. Proto musí mezi oběma asistenty souhra fungovat naprosto perfektně a vědět, kdy vzít za nohy, kam vyzvednout, kde položit. Jednoduše se doplňujeme,“ vysvětlil mi Martinko klíč k úspěchu u na první pohled jednoduše vypadající aktivity.
„Teď pojedeme pro Anitku,“ odpověděli asistenti na mou otázku, kam jedeme nyní dříve, než jsem se stačila zeptat. Anitce je teprve osm let a navštěvuje Rehabilitační stacionář Nivy pro děti ve Zlíně.
Jako rovný s rovným
Martinko mi vysvětlil, jak k postiženým přistupovat. „První, co lidem přijde na mysl, když vidí třeba maminku vozit dítě na invalidním vozíku, je lítost. O tu ony ale nestojí. Chtějí se zařadit, aniž by si je na ulici někdo prohlížel,“ přiblížil asistent. „Zní to logicky,“ pomyslela jsem si, sama nemám ráda cizí upřené a zkoumavé pohledy.
Při zajímavém povídání jsme zamířili do Základní školy speciální a praktické školy Zlín na Lazech, kam Lukáš chodí. Se sympatickým mladíkem jsme se tedy rozloučili a zamávali si. Asistent Martin jej doprovodil do šatny a do patra, kde má s ostatními dětmi svoji třídu. Poté naše kroky, nebo spíš kola mířila směrem do Vizovic pro osmiletou Verunku. Mojí poslední zastávkou se sympatickou dvojicí asistentů Handicap(?) byly opět Želechovice, kde jsme se vrátili pro Břetíkovy sourozence, dvojčata Rostíka a Davida. Oba brášky i Verunku jsme zavezli do rehabilitačního stacionáře pro děti.
„Pomoc Handicap(?) rodičům postižených dětí je nezastupitelná,“ podotkl Martinko. Někteří rodiče totiž například nemají řidičské oprávnění a cestování městskou hromadnou dopravou by bylo příliš komplikované, ne-li nereálné.
Za dvě a čtvrt hodiny jsem se tak stačila seznámit se sedmi dětmi. Tím však moje cesta neskončila. Dva asistenti Oldřich a Martin mě vzali s sebou do sídla sdružení a sami pak pokračovali ve své pravidelné trase.
Nejen do školy, ale i k lékaři
V centrále organizace na zlínských Padělkách jsem se potkala s jiným řidičem, Ivanem Opavským. S tím jsem absolvovala dopolední jízdu ve voze, který měl na rozdíl od předchozí dodávky nájezdovou rampu, a mohli se v něm tak přepravovat lidé sedící na vozíku. „Vozíme klienty například do chráněných dílen nebo k lékaři,“ přiblížil aktivity Opavský, který mezitím šikovně vmanévroval velké auto do zástavby s poměrně úzkými silnicemi a vyzvedl už připravenou klientku. Po bezpečném usazení ji odvezl k očnímu lékaři.
„Jsou zde pouze dvě parkovací místa pro invalidy a ta jsou stále obsazená,“ ukázal směrem k prostorám staré zlínské polikliniky. Kapacitně je tak situace s těmito parkovacími místy nedostatečná.
Po návratu jsem se v centrále setkala s ředitelem Handicap(?) Alešem Chu¬ dárkem, kterého jsem zahrnula doplňujícími otázkami. „Kolik aut v dopravní službě pro postižné klienty máte k dispozici a jaká je jejich životnost?“ zajímalo mě. „Jezdí tři vozy denně brzy od rána do odpoledne. K tomu je třeba připočíst i nárazové jízdy večer, o víkendu či na táborech,“ přiblížil mi Chudárek.
Chybí nové auto
S takovým vytížením automobily doslouží asi do deseti let. „V tuto chvíli řešíme situaci s Fordem Transit, který je opravdu už dědečkem. Je zrezivělý, i když se snažíme jej pravidelně opravovat a starat se o něj dobře. Ale náklady na servis už převyšují možnosti běžného provozu,“ vysvětlil mi.
Odtušit východisko nebylo složité. „Chtělo by to nové auto,“ konstatovala jsem spíše, než se zeptala.
Ředitel Chudárek mi podle očekávání dal za pravdu. „Ano, z toho důvodu nejen že oslovujeme sponzory, ale také na 7. června připravujeme benefiční koncert. Pozvali jsme Báru Basikovou, F Dur Jazzband a zlínskou filharmonii. Alespoň částečně to pomůže získat peníze na nové auto,“ přiblížil mi svoje plány Chudárek.
„A kde získáváte peníze na provoz sdružení?“ napadlo mě vzápětí. „Jsme samostatnou neziskovou organizací bez zřizovatele. To znamená, že financování si musíme zabezpečit sami. Žádáme různé instituce od ministerstev, města, kraje až po nadace a sponzory sami,“ vysvětlil.
Pět milionů korun ročně jen na provoz
Zjistila jsem, že na svůj běžný roční provoz potřebuje sdružení přibližně pět milionů korun. „V regionu nás po mnoha letech fungování město i kraj vnímají jako svého partnera. O dotace se tak lze svým způsobem už opřít,“ míní Chudárek. „A co například doprava klientů? Podporuje město Zlín i ji?“ zajímala jsem se o službu, kterou jsem poznala na vlastní kůži.
Podle ředitele Handicap(?) by se doprava bez zásadní podpory Zlína neobešla. „Jsme rádi, že za námi stojí. Podpory si nesmírně ceníme,“ uzavřel s lehkým úsměvem.
Sídlo humanitárního sdružení Handicap(?) jsem opouštěla s dobrým pocitem. Možnost poznat zajímavý kolektiv a nahlédnout do velmi náročné práce, která má smysl, stojí za to. Nebýt lhostejný je důležité, vždyť každý někdy může potřebovat pomocnou ruku.
