6. 4. 2009
Za devatero parkovišti, řekou Dřevnicí...
Jmenuji se Honza (příjmením Hloupý) a rád bych vám pověděl pohádku. Za devatero parkovišti, řekou Dřevnicí, v údolí pod svahy Jižními leží sál Čepkov, kde se odehrál tento podivuhodný příběh.
V sále se tlačilo bezmála sto dětí a spousty rodičů, většinou v pohádkových kostýmech, když kolem všech projel na koloběžce Večerníček, celý vyplašený, protože se za jeho zády schylovalo k něčemu hrůzostrašnému.
Zlí čarodějové si totiž dovolili před zraky všech zajmout pohádkové bytosti do Zlořetězu a nechtěli je za žádnou cenu propustit mezi nás. Všichni užasle sledovali, co bude dál. Ještě že jsem tam byl já, pověstný vyjednávač, a Ondra Pobuda, pověstný bavič. Společně jsme přišli na to, že jediné, čím můžeme čaroděje obměkčit je, že jim předvedeme „něco oku libého a uchu libého“. Naštěstí mezi námi byla šikovná děvčata, mladé začínající orientální tanečnice z Handicapu, která se vlnila jak nejlépe uměla. Panečku, to byla podívaná. Po jejich pěkném představení čarodějové stále váhali, jestli propustí naše pohádkové kamarády. Nebude to tak lehké. Paní čarodějnice ale byla milejší než mrzout čaroděj o oznámila nám, že pokud si s námi se všemi bude moct pořádně zatancovat a zasoutěžit, možná bychom se pak mohli dohodnout. No, třeba to zabere, pomyslel jsem si a vyzval děti k pořádnému tancování. Děti se nenechaly dlouho přemlouvat a tancovaly vážně úžasně.
Sám jsem jim ani nestačil (co bych taky čekal s tím tréninkem na vyhřáté peci). Společně jsme dělali "vláček", někteří se pokoušeli naučit břišní tance od našich tanečnic a hlavně jsme se smáli a dováděli. Bylo nám spolu vážně moc dobře. K tanci nám na živo hráli Atlantia II a v druhé polovině odpoledne hudbu pouštěl a zpíval DJ Mára. Myslím, že jsme čaroděje utloukli nejen nasazením, ale i decibely.
Tanec jsme prokládali hrami. Pomohli jsme princezně najít její poztrácené korále, Večerníček nás naučil skládat večerníčkovské čepice. Teda musím říct, že to pro nás všechny byla pěkná fuška, ale dětem pomohli kamarádi asistenti a mně zas pomohly děti. Protože se po dalším skvělém tancování blížil konec našeho pohádkového odpoledne, vyhlásili jsme nejlepší masky. Teda řeknu vám, že to nebyl „žádný med“, protože všichni byli moc krásně nastrojeni. Ještě že jsem nebyl v porotě, protože já bych musel vyhlásit za nejlepší masky úplně všechny. Sladkostí si i tak odnesl každý plnou náruč. Po další sérii tanců přišla na řadu tombola. Ceny byly krásné a výherci z nich měli velkou radost.
Já měl také radost, protože jsem viděl, že čarodějové se baví a to znamenalo, že by mohli pustit mé pohádkové kamarády ze zajetí. A opravdu, Zlořetěz se proměnil v krásný pestrobarevný Dobrořetěz a každý jsme si z něj odnesli kousek na památku.
Moc všem děkuji za záchranu naší pohádkové říše. Doufám, že se ještě někde spolu uvidíme. Všichni se už těšíme. Snad jste se měli "pohádkově".
Váš Honza (alias Veronika Štěpánková) a ostatní pohádkové bytosti.
Na úspěchu akce se podíleli:
- studenti 2.B Soukromé střední školy pedagogické a sociální ve Zlíně
- o.s. „HANDICAP (?)" Zlín
- společnosti Sublimace, s.r.o., Ing. Arch. Štefan Čillík a Město Zlín svými finančními příspěvky
