1. 10. 2001
I se sběratelskou přehlídkou, jeskyní, třískotékou...
Naši milí přátelé a kamarádi, slyšte. Poslední zářijový víkend se uskutečnil za hojné účasti dětí mládeže i doprovodu takzvaně Podzimní slet v malebné přírodě Chvalčovska.
Sešlo se nás opravdu hodně, sedmdesát a čtyři k tomu. I když jsme se počtem blížili k táborovým rozměrům, s táborem a jeho pevným režimem měl tento prodloužený víkend společného pramálo, snad jen ranní vstávání a večerní uléhání. Jinak jsme se snažili užívat si po dlouhé době slunečného počasí, krásné přírody a vzájemné pohody. Ale nebojte se, programu bylo jako vždycky až až.
Po rychlém ubytování a kratičkém seznámení s okolím se odvážnější a nevybouření jedinci vydali na kratičkou procházku po okolních lesích a hájích (akce nesla název "Půjdem zkratkou, máme čas!"). My ostatní jsme zůstali v areálu, obsadili venkovní terasu a vydatně zahříváni sluníčkem jsme si zahráli několik drobných a klidných her (okno ani nic podobného jsme přitom nerozbili kupodivu žádné...).
Po večeři se začalo chystat něco velikého. V jídelně se setmělo, na velkou bílou stěnu byl namířen paprsek promítačky, my seděli namačkaní kolem a čekali, co přijde. Když se na plátně objevil první diapozitiv, nastalo v jídelně ticho, nikdo ani nedutal, naše oči se soustředily do jediného bodu. Jeden diáček střídal druhý, vzpomínky se míhaly před očima, nejednou zazněla společná salva smíchu. A o čem že to všechno bylo? No jasně, přece o ještě "čerstvém" letním táboře v Jestřebí, o našich krásných posledních čtrnácti prázdninových dnech. Jednou větou: nejen podle té dvoustovky obrázků, máme na co vzpomínat!. Po promítání jsme si super náladu prodloužili kytárkou, a přestože se nikomu z nás nechtělo, šli jsme spát.
Sobotní ráno nás přivítalo opět sluníčkem, oblohou bez mráčku a my jsme si mohli dál nerušeně užívat. Dopoledne jsme zasvětili něčemu, co jsme ještě nikdy nedělali. Jedna obrovská místnost se během chvilky změnila na galerii všeho, co jsme kdy doma sbírali nebo sbíráme. Na výstavních stolcích se objevily pohlednice, známky, zvířátka z Kinder vajíček, kartičky hokejistů, "plyšáci", Pokémoni, nechyběly ani nehmotné věci jako třeba citáty, potěšily nás také sbírky diplomů a pamětních listů z "handicapáckých" akcí atd. Každý přidal nějaké to povídání, když předváděl před ostatníma své "skvosty". Takže jsme jaksi nepozorovaně mohli nahlédnout někam dál "pod pokličku" svého já našich dětí i vedoucích.
Před sobotním obědem nám zůstal čas, který jsme vyplnili všem známou hrou, které se konala v poněkud větším formátu a která se jmenovala Maxičlověče, nezlob se. Účastnil se každý; z nominačních šestic tohoto mistrovství vzešli po lítých bojích (ono, když máte povinné "vyhazování" soupeřů a jiná dravá pravidla, nesmí se tomu nikdo divit) finalisté. Ti se utkali na velkém nástěnném hracím plánu před zraky všech. Za mohutného povzbuzování se odehrálo předpokládané drama s předpokládaným koncem - ovacemi, diplomy a sladkou odměnou pro vítěze.
S úderem čtrnácté hodiny se náš tábor opět rozdělil na dva mini tábory, z nichž jeden se na nějakou dobu stal "objevitelským" a druhý "hloubavějším". "Objevitelský tábor" se jal prozkoumat jeskynní systém ukrytý v okolních lesích (no, od hlíny a trávy přišli "zřízení" pěkně...). Náš "hloubavější tábor" odpoledne místo svalů radši zapojil hlavu a zahrál si několik her, kde jsme si ověřili naše vědomosti, paměť, souhru, pozornost a další schopnosti. A neodpustili jsme si ani různé pantomimické "předváděčky",
"elektriku" a dobné "úletoviny".
Vrcholem chvalčovského sletu se stal, pro naše "náctileté", starší i pokročilé sobotní večer v rytmu disca, alias "třískotéka" pod vedením známé dvojice DJ´s Vukiho a Artíka. Všichni jsme se krásně vyblbli, zařádili, zazpívali i zaploužili. Prostě disco se vším všudy!
Nachýlil se nám poslední den našeho pobytu a kdo by si myslel, že jsme si ho nechali "protéct" mezi prsty, pěkně se mýlil. Čekala nás rukodělná činnost, kde záleželo na fantazii a kreativitě každého z nás. Před každým se objevily krabičky s různobarevnými luštěninami, hlavně fazolemi všemožných velikostí a tvarů, lepidlo a tabulka z vlnité lepenky. "No, a co s tím?", linulo se hlavami. "Vhodně kombinujte barvy, tvořte řady a jiné obrazce dle libosti, vše nalepte na lepenku a za hodinku (či dvě) budete mít každý svou plastickou mozaiku", zněla odpověď Barči. Že se povedly, není třeba zdůrazňovat, slovy chvály se nešetřilo. Co teprve, když se objevily všechny výtvory na výstavce vedle sebe.
Zamýšlený hlavní bod programu - drakiáda - se jaksi ne a ne uskutečnit. Jestli jsme uměli "poručit" dešti, aby se nám vyhnul, u větru už nám to nepovedlo. Během celého víkendu se nehnul ani lístek, takže jsme alespoň na závěr symbolicky provětrali přivezené draky (a že se jich sešlo...). Každý volil různé druhy "přemlouvání", ale vítězil většinou ostrý úprk z kopce. Nicméně, sláva letů našich vznášedel netrvala nikdy dlouho. Uvidíme, třeba příště.
Zkrátka, asi takto vypadal náš Podzimní slet, užili jsme si krásného slunečného počasí a krásné přírody, odpočinku, zábavy, tajemna, viděli jsme se s kamarády, zavzpomínali jsme si, zapomněli na každodenní starosti. Na závěr jen malé přání - snad nebudu sám: "Na viděnou!"
Jiří Kopeček
