28. 7. 2008
Pivovar, Kozel, airpark, Patton, canisterapie, rukodělky, florbal...
Když mě Aleš požádal, abych napsal článek o pocitech, dojmech a zážitcích z výletu se staršími mládežníky do Třemošné u Plzně, byl jsem rád, že si vybral právě mě. S potěšením se s vámi podělím o to, jak jsem viděl ze svého pohledu nedávný zájezd za hranice všedních dní s třiceti „Handicapáky“ nazvaný trefně „Pilsner Handicap Tour“.
Asi největší obavy jsem měl z cesty tam. Jedním z důvodů byl sraz už ve čtyři ráno v Otrokovicích na nádraží a druhým myšlenka, že budeme cestovat devět hodin vlakem a přesedat v Přerově z vlaku do vlaku.
Plošiny k vlakům fungovaly, přesedání jsme zvládli dokonce bez zpoždění, řízků na cestu jsme měli dostatek, nálada byla skvělá (až na poněkud otlačená „pozadí“), takže se všechny obavy postupně rozplývaly. Pomohl k tomu i hotel Exodus, který nás odpoledne přijal s otevřenou náručí. Byl perfektně vybaven pro potřeby hlavně vozíčkářů, všude byla spousta místa, vše dokazovalo, že se vyplatilo vážit takovou dlouhou cestu. Po příjezdu jsme dostali každý plán, co nás každý den čeká a nemine. Po jeho přečtení jsem se začínal těšit na spoustu výletů a poznávání Plzně, účastníků zájezdu i mých kolegů asistentů. Jak už jsem se zmínil, jsem začátečník a měl jsem obavy, jak mezi ně zapadnu a jak mě přijmou mezi sebe. Ale o tom více později.
Ještě ten večer, co jsme přijeli, jsme si každý mohli vytvořit hrneček z keramické hlíny, který jsme si nakonec odvezli domů na památku. Nechci se chválit, ale na moje „levé ruce“ se mi ten můj celkem povedl, no a kdybyste viděli ty ostatní, jedním slovem, nádhera. Unikát jeden vedle druhého. Po tomto „zahřívacím kole“ jsme ulehli a těšili se na spoustu zábavy, co nás čeká.
Další den začal nezastavitelný vodopád výletů, her a tvůrčích činností. Návštěva plzeňského muzea věnovaného americké armádě generála Pattona byla poučná, prohlídka plzeňské ZOO i s přehlídkou dravců a sov v akci objevná a návštěva Dinoparku i s 3D kinem a mnoha exponáty z období druhohor v životní velikosti úplně nová a nepoznaná zkušenost. Dinosauři vypadali jako skuteční a většinu bych vážně nechtěl potkat v reálu.
Ve středu dopoledne nás jako zahřívací kolo čekala tělocvična a vozíčkářský florbal. Ještě teď si utírám pot, jak jsem si dal do těla. Jezdit dvě hodiny na vozíku a ještě přitom hrát hokej, no zkuste si to… Nato navazovaly skupinové rehabilitace a cvičení. Rehabilitační sestry nás ani trochu nešetřily, ale to je dobře. A odpoledne na nás čekala canisterepie, čili léčba nejbližším přítelem člověka – psem. Hafáci byli naprosto úžasní a když jsem uviděl ty spokojené, šťastné a usmívající se tváře účastníků akce, měl jsem téměř slzy na krajíčku. Celý den byl zakončený večerním táborákem s kytarou. Opékali jsme buřty, zpívali… no řekněte sami, znáte lepší zakončení dne?
Další den byl opět výletní, tentokrát jsme se přesunuli na lovecký zámek Kozel. Po prohlídce následovala cesta na minigolf. Průměr nejlepších z nás byl úctyhodných 3,5 úderů na jamku. Vcelku slušná známka na nováčky a amatéry. Je pravda, že ty moje údery byly spíš na velkou násobilku, ale aspoň byla sranda. Každopádně šlo pro všechny o parádní zážitek. Pak jsme opět obsadili Forda a připravený autobus a namířili si to do centra Plzně. Nejdřív jsme si detailně prohlédli dominantu náměstí, Katedrálu sv. Bartoloměje s nejvyšší věží v ČR (106 metrů), pak někteří včetně Radka T. o berlích vyšli 301 schodů, aby si užili unikátní výhled do okolí, ale většina stejně vzala na steč hlavně místní obchůdky a krámky. Po návratu se hrály různé hrátky, kalčo, šipky, malovali jsme na skleněné vázičky, také na hedvábí, zkrátka aktivně odpočívali… Další den proběhl na základně, opět jsme potrápili svá těla tělocvičnou a skupinovým cvičením, do toho pak probíhaly individuálně během celého dne masáže (z vyprávění účastníků lze jen závidět), opět jsme tvořili, tentokrát přišlo na řadu i malování různých sádrových odlitků, ale hlavně opět jsme zamířili do keramické dílny, abychom glazovali naše hrnečky (bylo napínavé čekat jak vyjdou barvy po výpalu v peci). Po večeři jsme se utkali v bowlingu a povím vám, i pro mě jako absolutního amatéra, to byl bezvadný „odvaz“ a adrenalinový zážitek.
A jak se říká to nejlepší nakonec. Poslední výlet byl nejlepší ze všech, nejen tím, že se jelo se do pivovaru. Těch informací a věcí všude kolem… obří historický kotel, kde se kdysi uvařila první várka piva, nová a stará varna piva, spousta projekcí, expozicí, také prohlídka běžného provozu moderní stáčírny, kde denně pracuje jen 14 zaměstnanců na lince s kapacitou 60 000 lahví piva za hodinu... A jako třešnička na dortu ochutnávka nefiltrovaného a nepasterizovaného piva přímo ze dřevěného sudu v podzemních sklepech, které nikde jinde v ČR neseženete! Odpoledne pokračoval výletní program přes Airpark ve Zruči, kde místní nadšenec shromáždil několik stovek malých či velkých letadel, tanků a dalších unikátů z minulosti, že jsme tam vydrželi snad tři hodiny. V hotelu nás čekalo překvapení v podobě profesionální barmanské šou, kdy nám barman namíchal koktejly dle našeho výběru. Hudba a také oslava Honzových narozenin se poté přelily v malou diskotéku pod vedením DJ Majky. Ale rychle na kutě, protože je třeba balit, zítra se totiž jede domů.
Ráno jsme se kupodivu ještě stihli naučit plést košíky z pedigu. Až na Miru G. šlo v drtivé většině o prvotiny a opět musím říct, že se přesto všem moc povedly. Ale to už se blížilo poledne, takže rychle na autobus směrem k vlakovému nádraží, tam se nalodit a hurá na Otrokovice domů. Cestou se vzpomínalo, zpívalo, spalo, povídalo, až tu byla jedenáctá večerní a pro všechny jistě trochu bolestné dosednutí z paluby jménem dovolená na pevnou půdu zvanou tvrdá realita... O to víc se budeme těšit na další výpravy za poznáním...
Tolik k programovému obsahu akce, ale s dovolením ještě připojím mé malé osobní vyznání z něčeho dalšího, co mi pobyt na této akci dal.
Každý večer byla porada s vedoucími, kde se kromě hodnocení dne a příprav na další den také hrály různé hry a podobně. Jednou jsem tam s nimi nebyl, načež mi pak ráno řekli onu osudnou větu: „Kde jsi byl? My jsme na Tebe čekali a ty nikde.“ Což je naprosto neuvěřitelné, když si uvědomíte, že mě nikdo nikdy nehledal a nečekal! Dokázali mě „pohladit po duši“ a já přišel na to, že nejsem na světě sám. Myslím, že mě přijali mezi sebe a možná jsou i rádi, že jsem jejich součástí. Víte, já jsem takový ten samotářský typ, co je vždy stranou. Ovšem tento výlet se mnou něco udělal. Teď nedávno jsem v novinách četl článek s názvem „Bez pohlazení se nedá žít“. A tito lidé to dokážou, hlavně na duši, že vás někdo pohladí… Ono se to nezdá, ale udělá to hodně. Pozoruji na sobě, že se ze mě stává někdo jiný. Jsem veselejší, mám častěji dobrou náladu a celkově jsem na tom mnohem lépe než předtím. Tento výlet mi dal nejen spoustu zajímavých poznatků ale i spoustu drahocenných zkušeností. Poznal jsem nové a příjemné lidi, kteří mi vždy rádi a ochotně pomohli či poradili. A já jsem jim za to všechno moc vděčný a děkuji jim za to.
Celá akce pro mě byla nezapomenutelným zážitkem a už teď se těším na další výlety, hry a spolupráci s „Handicapáky“.
Martin Jaromír Mokroš
