2. 9. 2008
7 klíčů, indicie, sál s pokladem... a mnohé další
Rok se sešel s rokem a obec „handicapácká“ se potkala při příležitosti konání dalšího letního tábora. Loňský ztřeštěný Kocourkov vystřídala tajemná Pevnost Boyard, tradiční Vizovice jsme vyměnili za beskydskou Bílou a trochu zvedli počet účastníků na bezmála sedmdesát. Jinak vše při starém – spousta her, zábavy, legrace, setkávání a pohody.
Pamatujete? Chytlavá znělka, člun plující vstříc pevnosti uprostřed vod, sympatičtí průvodci a soutěžící odhodlaní stůj co stůj získat sedm klíčů a odhalením tajného hesla dokázat otci Fura, že mají nárok ukrojit si kousek z koláče pokladu střeženého tygry. To byla Pevnost Boyard, kdysi velmi oblíbená televizní soutěž, kterou možná dnešní generace znají jen z vyprávění. Přesto, nebo možná právě proto, jsme se rozhodli vystavět podobnou pevnost na táboře a projít dlouhou cestu až k pokladu.
Týmy zelených, červených a oranžových den co den usilovně bojovaly s cílem pověsit si na šňůrku další do sbírky klíčů. Mnohdy to nebylo vůbec jednoduché a úspěch byl vykoupen nutností sehrát se v týmu, zabojovat a někdy i s trochou štěstí překonat všechny překážky otce Fura. Tato tajemná postava naše soutěžící vyvedla z omylu poté, co každé z družstev získalo sedmý klíč. Ne, ne, tady cesta nekončí, je nutné získat co nejvíce indicií, které mají jedno společné. Všechny se významem sbíhají v jediné tajemné slovo, jenž otvírá cestu k pokladu.
Chvíle napětí při otvírání pokladnice byly vykoupeny nadšením a oddechnutím si, že se podařilo sestavit správné heslo a dobrým pocitem, že celá cesta měla smysl. Že se podařilo splnit všechny úkoly a dostat se až do cíle. Otec Fura se jistě pod svým dlouhým vousem usmíval, třebaže byste při pohledu na jeho vrásčitý obličej neřekli, že je tento zachmuřilý ale dobrácký stařík, úsměvu schopen. Určitě byl rád také proto, že týmy bojovaly se vším nadšením a nikdy pro ně nebylo nic ztraceno – a to jsou vlastnosti vítězů...
Tolik k cestě za boyardovským pokladem, ale vy jste jistě zvědaví na konkrétní zajímavosti – okamžiky, které dlouhé boyardovské putování naplnily a díky nimž si každý odvezl domů spoustu zážitků.
Tak například hned na úvod si mládež vyzkoušela, jaké je to být novinářem a prezentovala své vedoucí na tiskové konferenci. Mnohdy to byla velká legrace.
Podobně jako trochu spontánní nápad zkusit, kolik se nás vleze do jedné budky autobusové zastávky. Nacpalo se nás tam téměř padesát!
Příjemné odpoledne jsme strávili s návštěvou, která s sebou přivezla i smečku veselých, ale hlavně cvičených pejsků. Někteří ani netušili, co všechno se může čtyřnohý kamarád naučit.
Nechyběl ani táborák, ke kterému neodmyslitelně patří zbrusu nový táborový zpěvník, tentokrát už dvanáctý (ano, opravdu!) v pořadí.
Mezi soutěžemi o sedm klíčů se našly i chvilky pro tvořivost, malovali jsme si trička, zdobili květináče, navlékali korálky...
Z rekordního množství velkých her vzpomenu jen čtyři. Slušná prácička bylo dostat se až do cíle stezky a přitom se jako celý oddíl neustále držet dlouhého bidla. Říkali jsme tomu Bidlovaná a hodně jsme si při tom procvičili týmovou spolupráci. Nebo jindy jsme prohledávali nedaleký ledový potok a hledali desítky zlatých valounků (vzpomínám, jak všichni i přes veškerou snahu vylévali litry vody z gumáků). Asi nejdivočejší byla hra zvaná Ochrana ohně před útoky vodních střel (celý tým se při ní semkl kolem svíčky a přenášel tak plamínek územím, které soupeři ostřelovali stovkami mokrých houbiček). No a asi nejklidnější pak byl úkol projít komnatou skrz naskrz protkanou sítí provázků a snažit se jim všem vyhnout (kontrolu zajišťovaly rolničky a zvonečky).
Troufnu si odhadnout, že jsme trhli rekord i v počtu oslavených narozenin během jednoho dne. Na táboře totiž slaví narozeniny rok co rok titíž, a tak jsme se rozhodli to vynahradit všem ostatním. Prostě jsme popřáli všem, ať už se narodili v červnu nebo v prosinci. Pohoštění, které velkoryse poskytnul král Jaromír Dobrotivý jen dokreslilo atmosféru příjemného odpoledne.
Trošku klidnější program jsme zvolili jednoho večera, kdy se zmodralým sálem upíraly oči k filmovému plátnu – letní kino nezklamalo.
Nezapomněli jsme ani na celodenní výlet. Procházka Valašskou dolinou v Rožnově nás trošku vrátila do minulosti – ostatně stejně jako obdivování dnes již takřka zapomenutých modelů „Tatrovek“ v kopřivnickém muzeu.
A jak patří k táboru výlet, stejně tak bychom si pobyt nedovedli představit bez stezky odvahy. Začínala neškodně v písničkovém kruhu s kytarou, ale z něj se jednotliví poutníci už museli postupně vydat na dobrodružnou cestu temnotou. Odvážili se strčit ruku do různých tajemných skříněk (zní to jednoduše, ale někdo by možná zaváhal vsunout prsty do krabic s nástrahami, polepených obrázky slimáků nebo pavouků) a pak už šli za hřmění nedaleké bouřky k různým tajemným postavám - otce Fura nevyjímaje.
Při sběru indicií si zasoutěžili dokonce i vedoucí, aby ukázali, že umí hájit barvy svého oddílu stejně srdnatě jako jeho členové.
Odvahu a jistou dávku touhy se předvést bylo možné prokázat i během večerní show nazvané "Udělám cokoliv", která byla přehlídkou ani ne tak mužných a hrdinských činů, ale spíše odhodlání opravdu udělat cokoliv.
Nezapomenutelná byla také jedna z minisoutěží při sběru indicií – ponořit ruku do tří nádob s blíže neidentifikovatelnými na pohled velmi odpudivými hmotami anebo i kopřivami. Odvahu ale silné povahy našly, motivace byla velká, vždyť někde uvnitř se skrývala jedna z tolik potřebných indicií! A protože jsme nakonec získaly vše potřebné, sedm klíčů, indicie i potřebný čas do pokladnice, dostalo se nám i adrenalinového zážitku v pokladnici, kdy padaly tisíce Boyardů a my měli za co utrácet v místních obchůdcích a podobně.
Ano, všechno totiž zakončila klasická závěrečná trojice atrakcí – všelidový jarmark nebo chcete-li regionální pouť, napínavá aukce o velmi hodnotné ceny a obchod s rozličnými drobnostmi pro radost. Toto doplňovala neodmyslitelná diskotéka a trošku smutný ale opět krásný ohňostroj poslední večer.
Nejedna slza ukápla při závěrečných slovech otce Fura, protože už bylo jasné, že se blíží rozloučení. Uteklo to jako voda, devět dní v novém prostředí Horské chaty Bílá, v srdci Beskyd, mezi kamarády, na které se mnozí těší celý rok.
Pokud jste byli s námi, určitě vám někde poblíž hoří svíčka na památku a všechny zážitky máte stále ještě v živé paměti, pokud ne, snad se mi podařilo alespoň kousek této beskydské pohody z Pevnosti Boayrd přivát k vám domů...
Tomáš (Chico) Hlavica
