2. 9. 2013
... zábavné, ztřeštěné a přitom to dávalo smysl
„Kdo v Houbelese zpívá, tváří se vesele, hlavou sem tam kývá, kdo v Houbelese zpívá, ten bude šťastný jako já…“
Toť táborové motto a hymnus v jednom. Klidně jste jej mohli slyšet během těch dvou srpnových týdnů i 100x denně… Vždycky vám zvedl náladu a bylo milé vidět jak si jej pobrukuje každý i jen tak mimoděk… Zpívá se v něm o Štěstí - a právě o něho po celou táborovou dobu šlo. Dosáhl na něj dřív nebo později nakonec každý „Houbák“ (rozuměj lid Houbelesní). Ale hezky od začátku.
Jmenuji se Martin a tento úžasný tábor byl pro mě premiéra hned dvakrát - na pozici osobního asistenta i co se týká akcí „HANDICAPu“ Zlín jako takových. Ale myslím, že byla vůbec tou nejlepší, jakou jsem mohl mít. Na běžné tábory jsem samozřejmě jezdil rok co rok, ale tyto dva typy táborů se vůbec nedají srovnávat. Nebojím se říct, že na tábor „HANDICAPu“ nemá absolutně žádný jiný tábor, byl prostě luxusní. Neušlo mi, že poměrně dost vedoucích má v řadách dětí někoho blízkého, nebo jsou s Handicapem tak či onak spjati (v mém případě mě přivedla hlavně touha dělat něco dobrého). A tak jsem měl začátek oproti ostatním trochu těžší. Já neznal žádné dítě (teda kromě Ondry Pobudy, ale toho zná snad každý :D). Zpočátku jsem byl pro většinu „tam ten v tom zeleném tričku“, ale myslím si, že jsem si k většině dětí vypěstoval pozitivní vztah, a velmi brzy se mi od nich vše vrátilo zpět.
Když se ohlédnu, tábor byl pro mě v podstatě jako dělaný. HOUBELES - houby a les; to první mám velice rád v jakémkoli jedlém podání. A to druhé naprosto miluji kvůli klidu a míru, který panuje v lese a také kvůli lesním zvukům a veškerému životu a energii. To, jakým způsobem si tým vedoucích v čele s Alešem poradil s tímto tématem, si zaslouží obrovskou úctu! Vždyť už jen vymyslet něco, co by bylo zábavné, ztřeštěné a přitom to dávalo smysl, muselo být nesmírně těžké. Druhá, o nic snadnější záležitost, bylo zajistit, nachystat, namalovat, vyzdobit atd. všechny ty věci, co se měly na Houbeles použít. Vypíchl bych Houbomat, který byl velice hezky udělaný co se vzhledu i mechaniky týče. Hlubokou poklonu si zaslouží i výtvarné zpracování hub, jejich atlasu atp. To se musím přiznat, že jsem kolikrát stál s otevřenou pusou a hleděl, nevěříce tomu, jak je všechno precizně udělané. Kdybych tu měl vychvalovat (věřte mi, že úplně právem) všechny, co se podíleli na všech těch rekvizitách a kostýmech, nebudete číst článek, ale epos. :D Nicméně, pokud jste neměli to štěstí a nebyli jste přímo na místě, těšte se na fotky nebo táborové video.
Krásným zpestřením byl i bazén, kde se za přítomnosti sluníčka trávilo spoustu času. Bohužel se našla i negativní okolnost a to byly vosy. Jenže to je v moci matky přírody a ne v naší. I tak jsem přesvědčený, že toto negativum se dočista ztratilo v moři pozitiva, které vládlo Houbelesu.
Na programu byla spousta her, táboráky, diskotéky, návštěva zoo i stezka odvahy, kde jsem si zahrál zápornou roli, i když hrát neumím a ještě ke všemu jsem starý dobrák od kosti. :D No nějak jsem se s tím popral a byla to cenná a úsměvná zkušenost. Každý Houbák si vymaloval své vlastní tričko a hrdě nosil i houbelesní čepec. Oddíly si vystavěly své zahrádku (tzv. Nahoubyzahrádky), do kterých postupně přesazovaly (jak název napovídá) nalezené jedinečné Houby - jako třeba Bedlu vychechtanou nebo Náhoďáka záchoďáka. Každá Houba způsobovala jiné chvilkové slabosti, tzv. Houbytídy (u kterých bylo často hodně veselo)… ale to už bych zabíhal příliš do detailů. Na víc se zeptejte mladých Houbáků, slavného rodáka Josefa Kozáka, nebo Dědy Hřiba!
Velmi mě také zaujal nadšený přístup dětí k táboru a jeho aktivitám. Nejprve se rozkoukávaly, ale stačilo pár dní a zapojovaly se pořád víc a víc. Všímal jsem si, jak jejich neutrální tváře pomalu nahrazuje upřímný úsměv a radost, a v tu ránu jsem si začal všímat, že se mi děje něco podobného. :D) Zkrátka, všude byly emoce.
Ke konci tábora si děti mohly vyměnit za záslužně vydělané peníze (Babky) nějakou tu hezkou věc a celé dílo završil pompézní ohňostroj, který ukázal Reviku i v trochu jiném světle. Poslední den byl lehce cítit smutek, který provázel úplně každého, protože náš táborový čas utekl jako voda. Ale děti znalé táborů vědí, že se za rok sejdou znova. :D Mně osobně bude chybět a chybí každé dítě i vedoucí z tábora… ještě, že rok má jen 365 dní a že „Handicap(?)“ je bohatý i na jiné akce!
Těším se na Vás všechny příště! HOUBELESU ZDAR!
Martin „Véča“ Večeřa
Videoklip z tábora Houbeles na You Tube - ZDE
