19. 12. 2008
Společně s ní odešel kus nás
Je jen málo slov a vět, které člověk píše, přestože by je nejraději nepsal. Přestože si přeje nemít důvod je psát a ví, že ještě těžší bude jeho slova číst.
Už si ani nepamatuji, kdy jsem Martinu Sedláčkovou poprvé potkal a ani to není důležité. Pokud bych měl z mysli vylovit jedinou vzpomínku na ni, určitě by to bylo připomenutí její dobromyslné povahy. Těžko jste ji mohli zastihnout zamračenou, vždy rozdávala úsměvy a dobrou náladu. Měl jsem ji za to rád a troufnu si tvrdit, že ji měl rád asi každý, kdo ji potkal. A že takových lidí nebylo málo.
Martina byla ženou mnoha zálib. Kromě toho, že triumfovala v šachu, hrála také úspěšně bocciu a byla i kapitánkou florbalového týmu Rejnoků. Občas jsem nechápal, jak může všechno stihnout – jeden den vidím blikat světla jejího vozíku na fotbalovém stadionu, další zase jásá nad hokejovými akcemi jejich oblíbených hokejistů, do toho úspěšně studuje a stíhá nemálo jiných aktivit.
Z mého pohledu ale největší díl svého života věnovala skupině lidí kolem sdružení „Handicap(?) Zlín“. Vždy, když jsem se účastnil nějaké akce Handicapu, považoval jsem za jisté dvě věci: že ráno vyjde slunce a že přijede i Martina. Vskutku, za těch více než 13 let jsem ji viděl téměř pokaždé, ať už se jednalo o letní tábor, víkendovku, nějaký ten výlet nebo jednodenní akci. O její sbírce diplomů a vzpomínkových předmětů z handicapáckých akcí se tradují legendy.
Bohužel, to všechno už je dnes minulostí. Srdce se mi sevřelo, když jsem se dozvěděl, že Martinu už mezi námi nikdy neuvidíme. Leckdo mohl tušit, že její život nebude tak dlouhý, jako život nás ostatních, ale i tak se musím ptát, proč přišel konec tak brzy? Proč jí bylo dáno být na světě pouhých 25 let? Odpověď asi nikdy nenajdu, a tak nezbývá než smeknout před tím, jak Martina svůj život prožila. Vždycky naplno, s chutí a přestože neměla tolik štěstí, aby její ranec zdraví byl plný jako ostatních, dokázala překonávat překážky jako málokdo. Zní to možná jako fráze, ale u lidí jako byla Martina je to skutečně fakt. Žít na vozíku a přitom mít život tak bohatý a barevný, to se jen tak nevidí.
Nemohu se nezmínit o Martinině nejbližším okolí - vždy jsem obdivoval, jak silně vzájemně spjatí jsou všichni tři sourozenci - Liduška i Tonda byli oporou i pomocnou rukou po celou dobu, co jsem Martinu znal. Stejně tak jistě i celá její rodina.
---
Venkovan se synem se vydali na jarmark do vedlejší vesnice. Cesta vedla přes malý kamenný most. Pod ním divoce tekla řeka rozvodněná jarním táním. Voda sahala daleko výše než obvykle, z mostu se drolily kameny, byl starý, neudržovaný a nevypadal právě bezpečně.
Syn se lekl: „Tati, myslíš, že nás udrží?“
Otec odpověděl: „Synku, budu tě držet za ruku.“
Chlapec vložil svou dlaň do otcovy a opatrně s ním most přešel. Chvíli poté dorazili do vesnice, kde se konal jarmark. Domů se vraceli za soumraku.
Chlapce napadlo: „Tati, a co ten polorozpadlý most? Jak se dostaneme přes řeku? Já se bojím.“
Venkovan byl statný chlap. Vzal synka do náruče a řekl mu: „U mě v náručí jsi v bezpečí.“
Otcova klidná chůze chlapce ukolébala, a tak hluboce usnul. Probudil se až druhý den ráno – ležel živý a zdravý ve své postýlce. Oknem svítilo slunce. Ani nevěděl, kdy a jak přešli přes rozbouřenou řeku.
Tak vypadá smrt.
---
Já doufám, že Martině teď svítí slunce, kolem ní pobíhá pejsek, kterého si vždycky tolik přála, a někde tam nahoře je jí dobře. Tak jak bylo vždycky dobře nám, když jsme byli s ní.
Vždycky, když mi nebude dobře a budu mít pocit, že se nic nedaří, vím na koho si vzpomenout.
Budeš nám chybět, Martinko!
Tomáš Chico Hlavica
