11. 6. 2009
Jaromír děkuje za nejhezčí rok svého života, s námi...
Přátelé, kamarádi, rok uplynul jako voda a my opět v počtu 40 vyjíždíme do naší oblíbené Francovy Lhoty. Všichni se těšíme nejen na naše staré známé koníky v Hucul clubu, bezvadné ubytování na Ranči u Zvonu, ale také na kamarády, vedoucí, hry, legraci – zkrátka na společně strávený snad opět nezapomenutelný týden.
Sraz byl jak jinak na „točně“ trolejbusů ve Zlíně. Na tom by nebylo nic výjimečného, ale šok zažil každý z nás, když uviděl autobus! Přijel totiž – poprvé v historii Handicapu - dvoupatrový! Vůbec nám nevadilo, že jsme si museli pomoci až do takových výšin, protože vidina zajímavé cesty z úplně jíné perspektivy za to stála. Krásně jsme se tam všichni vešli - i se všemi mechanickými a elektrickými vozíčky, kufry - a taky s tradičními bednami plnými výborných makovců a vánoček od našeho „dvorního pekaře“, pana Fráni z Pekárny Veka… Po příjezdu, ubytování a vydatném obědě jsme nelenili a plni energie konečně vyrazili na koně.
A jací byli letos koníci?
Paní Alena Vaculíková se svými kamarády perfektně koníky připravila; tak že byli neuvěřitelně poslušní, stáli kdy měli, šli, kdy měli. Navíc ze všech vyzařoval klid a pohoda. A to je při hipoterapii opravdu veledůležité. Nahoru i dolů (a že je to vysoko!) jsme si navzájem pomáhali, někdo využil raději rampy, někdo měl raději jistotu nasednutí ze židle, jinému jsme pomohli silou medvědí „do živých“ (ve třech statných chlapech a s našimi zkušenostmi ale i toto vcelku šlo). Většina z nás jezdila bez sedla jen s oporou o madla, a cítila tak každičký pohyb koníka bez „muzikusu“ sedla. Spojení koně s člověkem tak bylo mnohem užší. Na koních jsme nejen seděli klasicky, ale některým z nás dovolili na nich „ležet“ na břiše, na zádech (rozuměj, že my leželi na břiše a nebo na zádech). No, když kůň stál, tak to byla pohoda, ale my tak i jezdili. Jiní zase ze zvědavosti zkusili sedět na koníkovi v opačném směru jízdy (a byli tací, kteří se za naší asistence na stojícího koníka i postavili!). Houpavý rytmus koňské chůze působil blahodárně nejen na ztuhlé svaly dětí, ale i na rovnější držení těla, posílení zdravého seběvědomí dětí, a na jejich znatelné zklidnění. Během čekání na koníky s dětmi hráli vedoucí vpovzdálí jízdárny spoustu drobných hrátek a soutěží, takže celé dopoledne vždy uteklo jako voda. A teď pár vět o odpoledním dění.
Co že se to dělo, když se zrovna nejezdilo?
Opět jsme vyváděli spoustu hříček, hrátek a her, hráli na kytary, podnikali výlety, ale pěkně popořadě. Spoustu legrace i napětí jsme zažili při hrátkách s duhovou kruhovou asi třímetrovou plachtou, kolem které jsme se rozestavili, chytli ji a proháněli po ní míčky, hračky, podbíhali ji atd. Pak jsme hráli „Na hamouna“ s koblihami a sušenkami - ovšem každý přitom musel mít na sobě kovbojský klobouk a šátek a nacpávat se mohl jen, když mu padla šestka na velké kostce. Jedno odpoledne jsme oslavovali Esťovu úspěšnou maturitu; a tak jsme mu „vozíček-nevozíček“ dali „hobla“ a on nás na oplátku obdaroval šampaňským (dětským!) a vítečnými koláčky. Nezapomenu na odpoledne, kdy jsme vyrazili nad Francovu Lhotu k lesu. Po cestě jsme pozdravili stádo tura domácího, užili si krásných vyhlídek do okolí, ale hlavně našli si bezvadné místo v trávě na piknik. Kromě pojídání dobrot jsme stříleli z praků do balónků, dívky vily věnce z kopretin, malovala se a líčila, taky se hrálo na kytaru a zpívalo, prošli jsme si stezku džunglí a opět se kochali a kochali pohledem na krásnou přírodu všude kolem nás.
Jindy jsme zase šli na hřiště, kde jsme uspořádali pro děti malou olympiádu s deseti disciplínami. Hráli jsme kuželky, stříleli do dálky speciální dalekonosnou raketou, probíhali překážkovou dráhou s šálkem plným vody, dostávali hokejkou tenisák skrz vyznačenou dráhu, házeli létajícími talíři na cíl a mj. uspořádali i turnaj ve hře „Čára“. No, zapotili jsme se pořádně!
A teď něco málo k večerům. Nejdřív se mi ze všech vybaví asi ten, kdy se děti i my vedoucí předváděli na revuálním programu „ŠOU-DVATŘI“. Nezapomenutelní byli Ondra a Kája jako Pejsek a Kočička v desetiminutové scénce. Nadšeně jsme přivítali vystoupení našich Orientálek, tedy děvčat z kroužku orientálních a břišních tanců. Obdiv si jistě zaslouží Peťa K. a Ondra, kteří pod vedením Dana vyloudili za pomocí kýblu, papučí, PETky a igelitového sáčku neuvěřitelnou etno-hudební kreaci. No, bylo by toho hodně. Už zmíním jen parodii z pera klasika našich akcí, Franty Franty, který spolu se svými kolegy předvedl v přímém přenosu 999. díl seriálu „Ordinace v bleděmodré zahradě“. V hlavních rolích: Dr. Franta Mázl, sestřička Lucka Barnová, pacientka Wajhomila Nováková – po kosmetické přeměně Romča Glamourová a další.
A samozřejmě poslední večer byla všemi oblíbená „digostéka“ - to není překlep, ale Terezčino pojmenování oblíbeného programu, diskotéky. V roli DJ-ky se představila Majka. Kromě rychlých a pomalých rytmů, tancování v kolečku, v Mašince, pod snižující se laťkou, jsme do tmy svítili „laserovými“ barevnými světýlky, které jsme každý hned ve dvou exemplářích dostali jako dáreček.
A než jsme se všichni nadáli, byl tu poslední den, rozdávání dobrot, děkování do kuchyně, paní vrchní, všem koňákům, asistentům, předávání diplomů – teda letos to byly dokonce „řidičáky na koně“ - uklízení, dlouhé loučení, ještě pár písniček, promítání fotek z akce… no a šupem domů.
Možná že už jste si zvykli, že na konci mých článků najdete nějaký ten bonus navíc, i tentokrát to nebude jinak. Během tohoto tábora jsem měl takové malé, ale zato pro mě velmi významné a důležité výročí. Byl to přesně rok, co jsem začal s Handicapem jezdit a spolupracovat. Při této příležitosti bych Vám všem - dětem, asistentům, ale hlavně Alešovi, rád poděkoval za nejhezčí rok, jaký jsem kdy prožil. Jsem rád, že jsem ho mohl prožít s Vámi. Díky že jste mi podali pomocnou ruku v těžkých životních chvílích! Díky, že mě berete takového, jaký jsem!
Váš Jaromír Mokroš
