3. 6. 2008
... jako bych všechny znala už dlouhá léta
I přes to, že už uplynulo pár dní od doby, kdy se nás všech čtyřicet „koňáků“ vrátilo z nezapomenutelného pobytu ve Francově Lhotě, zážitky a dojmy jsou natolik silné a zároveň příjemné, že mám pocit, jako by to bylo včera…
Konečně tu byla neděle a já jsem s kamarádkou Romčou (která se sdružením Handicap spolupracuje již dlouhé roky) mohla vyrazit s jednodenním zpožděním do Francovy Lhoty, kde už od soboty pobývali ostatní. Jelikož jsem byla úplný nováček, cestou jsem přemýšlela, zda a jak budu přijata mezi ostatní, také jsem se obávala, zda zvládnu pomoc nebo poradit, když bude potřeba. Útěchou mi byla všechna příjemná slova, která jsem o Handicapu slýchávala z vyprávění...
Ihned jak jsme vystoupily z auta, obavy byly ty tam. Před hotelem nás totiž čekalo milé přivítání i přesto, že byli všichni plně zabraní do her a vodních hrátek. Kolem panovala dobrá nálada a já jsem se postupně seznamovala jak s dětmi, tak s ostatními asistenty. Chvíli jsem měla možnost jen pozorovat a zanedlouho jsem se připojila k ostatním a doteď nevím, jak to dokázali, ale já jsem se mezi nimi cítila, jako bych je znala už dlouhá léta…
Dopolední programy vyplňovaly jízdy v koňském sedle v nedalekém Hucul klubu. Ta atmosféra, která tady každé dopoledne panovala a ty spokojené a šťastné úsměvy, jsou těžko popsatelné. Velmi jsem obdivovala, že vše probíhalo bez sebemenších zádrhelů. Vše bylo dokonale naplánované a i ti, co zrovna nejezdili na koních, měli přichystaný pestrý program. Na konících děti nejen cvičily a protahovaly ztuhlé části těla, ale také zhluboka dýchaly, smály se a hlavně překonávaly strach z výšky.
Během odpolední jsme čas vyplňovali různými hrami; vzpomínám si jak jsme hráli házenou s „vodními bombami“, dobývali ostrovy, nebo jak jsme vyrazili po šipkách na okružní jízdu Francovou Lhotou. Po cestě na děti čekaly dopisy s netradičními úkoly, jako např. že jsme vynášeli vodu z potoka, tancovali kolem májky, vyměňovali s místními obyvateli lízátko za co možná nejzajímavější věci.
Ani večery jsme se nenudili, buď se hrálo a zpívalo při kytaře, nebo promítalo v letním kině nebo jsme se přemístili do televizního studia, abychom se zúčastnili známé soutěže zvané Kufr. Kromě hádání slov jsme hádali také záhadné předměty, a myslím, že na takovou rozcvičku mozkových závitů skloubenou se salvami smíchu soutěžící hned tak brzy nezapomenou.
Ten největší zážitek ovšem nastal poslední večer před odjezdem, kdy byla na řadě diskotéka! Abych řekla pravdu, nepoznávala jsem sebe sama, natož potom ostatní, kteří se do tance pustili se vší vervou a i přes únavu, která za celých pět dní byla znát, protancovali všechny písníčky, které nám pouštěl náš DJ Mára.
Právě jsem si vzpomněla, že přece jen jeden nepříjemný zážitek nastal. A to ve středu, když jsme rozdávali diplomy, loučili se a balili kufry.
Jsem mezi vámi úplný nováček, a o to silněji jsem vše prožívala. Věřte, že ta atmosféra a nálada, kterých jsem mohla být svědkem a účastníkem, ve mě zůstanou velmi dlouho. To, jak jste mě přijali mezi sebe a že jste byli vždycky ochotni mi poradit, když jsem si nevěděla rady, to jsem fakt nečekala – a děkuju všem za to. Mám spousty nových přátel – a to je mnoho! Ráda se s vámi příště potkám. Všem (nám) přeji spoustu dalších super zážitků s Handicapem.
S pozdravem a úsměvem Petra (Iňa) Škubalová
