18. 5. 2005
Hokejový kotel, víly, biče, masáže...
Letošní Koryčany byly tradiční i netradiční současně. Sešli jsme se jako každý rok i tentokrát v květnový čas, abychom se na týden nechali unést do „pohody a vzájemné radosti“. Člověk může s koňského hřbetu pozorovat a vnímat tuto malebnou krajinu obklopenou chřibskými horami, lesy a loukami, nasávat jarní vzduch a svěží vítr.
Já jsem se účastnil této povedené taškařice už potřetí, takže už cosi hodnotit můžu. Jak jsem řekl vše se zdálo tradiční. Jezdili jsme každý den na konících, cvičili a protahovali si ztuhlé svaly, hráli v parku bocciu, navštívili místní obchůdky (a taky hospůdku), řádili při diskotéce (kterou mimochodem perfektně vedla naše nová DJ - Majka Přikrylová). Taky jsme pojídali tradičně výborné štípské makovce od pana Fráni z Veky, hrál se zápas vedoucích ve volejbale.
Nevzpomínám ani zaběhnutou (ale vždy ceněnou) rutinu jako táboráček, kytárku a špekáčky, hrůzu her a hrátek, návštěvní polední klidy a tak. Pobyt v Koryčanech by se neobešel ani bez návštěv ve stájích a krmení koníků suchým chlebem nebo jabky.
To všechno už známe, proto bych vyzdvihl něco z atmosféry akcí, které byly trochu nové. Každopádně mezi ně patřila velkoplošná projekce zápasu Mistrovství světa v ledním hokeji. Měli jste to vidět: všichni pomalovaní vlaječkami, holky ve vlasech fáborky národních barev, někteří vyzbrojení bubny z umělohmotných barelů, napětí, že by se dalo krájet – prostě správný „kotel“. Hoši do toho! Góóóól. O přestávkách utíkáme za Zuzkou, abychom vyplnili čas a vyrábíme různé věcičky z korálků…
Jiný den jsme zase oproti loňské tělocvičně vyšli na romantickou procházku po okolí. Po cestě jsme kromě fajn povídání taky postáli u několika stromů a vstřebávali z nich sílu; anebo na obrovské louce „víly vily věnce“ z pampelišek. Jinde na velké plachtě nabírali jiní sílu ze sluníčka a otevřeli si atraktivní „masírovací salón“.
Poněkud netypické se mi zdálo taky to, že Aleš ubral ze svého multifunkčního nadšení a něco ze svých rolí komentátora, řečníka a organizátora přenechal svým „pedagogicko – psychologickým“ nástrojům, teda myslím tím ostatním vedoucí, ale co dokonce i nám dospívajícím dětem a mládeži. Tak například jsme mohli v akci vidět Martinku (a taky mnoho dalších) jak organizovali dopolední pásmo her a zábavy, aby tak vyplnili čas mezi ježděním na koních, než na nás přišla řada. Určitě super zkušenost. Každý, kdo chtěl, si mohl vyzkoušet lasování, roztočit krinolínu nebo třeba práskání bičem. Pochopitelně, že Freďák si nenechal ujít, aby nás mohl pochytat do lasa nebo aby nám předvedl jak ho beze slov poslouchají koně.
Zajímavý byla určitě i vědomostní soutěž AZ kvíz. Ale to nejlepší si naši vedoucí nechali na konec. Kromě různých přívěšků a náramků jsme letos poprvé obdrželi ne diplom, ale řidičák na koně, osvědčení o způsobilosti jezdit na koni. Z toho jsme byli všichni paf.
„Koňákům zdar a Koňošom zvlášť!“
Juraj Dafi Danko – Čechoslovák
