4. 4. 2005
Sáňkování, stěnolezení, slaňování, Videostop
Letos jsme se netradičně vydali do nových míst – Domu Ignáce Stuchlého ve Fryštáku. Změna to byla rozhodně „od podlahy“, navíc hned dvojí. Protože kromě místa jsme konečně zažili i změnu jaksi tu nejhlavnější - konečně někdo domluvil na zimní tábor sníh!
Hned po našem příjezdu vypuklo slavnostní zahájení dlouho utajované motivace letošních zimních prázdnin - HER BEZ HRANIC. Rozvěsili jsme všechny „fangle“, zodpovědně (ehmm) složili slib „férplej“ na bažanta, předvedli si několik lyžařských stylů, ale hlavně se rozdělili do čtyř soutěžních týmů ze čtyř slavných měst, posuďte sami – už jenom ty duchaplné názvy: Ponožkovice, Čikitkov, Vozíkovice nad Plošinou, Radiátorov! Také jsme začali soutěžit a za každé bodované umístění jsme obdrželi příslušný počet maxi-kostek domina. Ty jsme nestavěli na zem na plocho, ale pěkně na sebe na výšky.
Stačilo pár her během dalších dní a naše věže rostly jako „bez hranic“ a všechny nás (některé i několikanásobně) předrostly.
A v čem jsme vlastně soutěžili? Tak třeba ve stavění výtvorů a soch ze sněhu. Úsilí bylo nezměrné, snaha neuvěřitelná, takže díky lopatám a našim čtyřiceti párům rukou vyrostlo za slabé dvě hodinky sněžné město. Jedna ze skupin nás zdravila ze svého iglú, o kousek dál předváděla své vnady nadživotní mořská panna, jinde se „placatil“ ledový dinosaurus anebo nás do svého náručí lákala pohodlná sedací souprava (pochopitelně včetně televize, ovládače, brambůrek a tak).
Další plus-body byly udělovány tajnou porotou za různé sjezdové disciplíny na saních, originální styl jízdy, za estetiku pádů, nejmokřejší tepláky a nebo za umění v trefování se do slalomových tyčí… Pochopitelně, že se neustále někdo kouloval s někým (nebo všichni se všemi) nebo někdo někoho házel do sněhu, ale to raděj nějak podrobně nerozvádím, jen suše (teda mokře) konstatuji.
Jednou jsme se utkali v poněkud neobvyklém maratónu – pantomimickém. Beze slov bylo třeba postupně předvést své skupině asi 50 předmětů, které se odkrývali jeden po druhém na hracím poli (to se jaksi mimochodem nacházelo na druhém konci budovy) a pro každý si bylo potřeba pěkně po jednom doběhnout. Kdo byl šikovný, tak se už za hodinku ocitl v cíli. Že budem tolik uřícení, to bych čekal, ale že budem i tolik vysmátí, to už ne (netušili byste jak někdo předvádí zajíce nebo třeba mrkev…).
Tak si uvědomuji, když jsme u toho poletování po budově, nechávali nás naši milí vedoucí pobíhat po budově velice rádi a často. Podruhé to bylo za jiným účelem, prý aby vyzkoušeli naši pozornost… Rozdali nám tři desítky duchaplných otázek, ale odpovědi už jsme si měli najít sami po celém areálu. Takže jsme třeba lítali od hydrantu č. 6 k pultu se zmrzlinami, pak zase úprkem vzhůru po všech schodech k pokoji číslo 205, a zase dolů ke vchodu… a tak… pohoda, co?.
Že jsme tento týden překonávali nejrůznější hranice, tomu odpovídá i další atrakce. Museli jsme totiž vyzkoušet místní lezeckou stěnu, a věřte nebo ne, až na výjimky byli nakonec nahoře všichni. Kdo se tvářil, že jaksi nemůže, tak tomu jsme trochu pomohli a dotyčného horolezce nováčka vytáhli pod strop přes skobu jako přes kladku… Horolezení, úvazky, lana a sedáky přišly na řadu ještě jednou: odvážlivci totiž pod odborným dohledem slaňovali asi 10 metrový prostor mezi schodištěm. Někteří vozíčkáři to zkusili „v dublu“ s asistentem (teda bez vozíku) taky! Super zážitek! I pro diváky.
Z večerů si pamatuji hlavně na Videostop. Ukázky z pohádek střídaly pasáže z filmů, na to následovaly různé postřehové hádanky, prostě klasika jak ji znáte z televize. Veškeré volné chvilky jsme trávili u stolního fotbalu, pinpongu nebo u kytary. Taky jsme promítali diáčky, trápili svou jemnou motoriku u různých výrob, měli diskotékou, byli ve městě na nákupy, ale to už je jaksi samozřejmostí, takže to ani nijak nerozepisuji.
Jo ještě bych zapomněl, byla tam ještě jedna dobrá akce – totiž oslava Jiřčiných narozenin, kde nechyběla živá hudba, poháry a skvělá nálada. Ta teda ostatně panovala pořád, nebo snad ne? Jestli to někdo viděl jinak, tak ať se ozve do komentářů, já si to s ním vyřídím…
Zatím ahoj a příště zase!
Michal Zubík
PS: Děkujeme vstřícnému vedení DISu, hlavně Ladislavu Kopřivovi za velmi pružné jednání při odstraňování architektonických bariér (do „sociálek“ třech pokojů nechal rozšířit dveře pro hladký průjezd vozíčkářů během několika dní). Kromě toho musíme poděkovat také otci Františkovi Bezděkovi za veškerou pomoc, paní kuchařce Jiřince za výbornou stravu a veškerému dalšímu personálu.
