26. 8. 2003
Román o Poselství budoucnosti
Byl to vskutku úchvatný pohled. Obrovská pláň, obrovská spousta lidí, barev a zvuků. Hotová pastva pro oči. Tak třeba hned v první řadě. Mladý pár svíjející se v rytmu hudby, která byla díky obrovským reproduktorům opravdu všude.
On - kožené sandály, roztrhané džíny, horní šatuprostá polovina těla byla pokreslena různými znaky a květinovými ornamenty. Ona - předlouhá sukně bohaté palety barev, vytahané tričko a ve vlasech voňavý květ. Ostatní vypadali podobně a přece každý úplně jinak. Stačilo se jen na moment rozhlédnout kolem a po deseti minutách jste se přistihli, že vír barev, vůní a hudby vás naprosto pohltil a hned tak vás nehodlá vyplivnout zpět do reality. Přesně tak jako našeho hrdinu. Motal se mezi rozesmátými děvčaty s kilometrovými šňůrami korálků a dlouhovlasými hochy, kteří se mu neustále snažili vnutit nějaké heslo upřednostňující lásku před válkou. Byl prostě okouzlen.
„Pane! Pane! Tady nemůžeme zůstat!“ křičel na něj jeho věrný společník.
„Ale proč? Mně se tady líbí! Nikdy jsem nic podobného nezažil!“
„Jenomže my musíme na cestu! Váš přítel, pamatujete? Vsadili jste se...“
V tu chvíli pan Fog strnul. Vzpomněl si na Londýn, na bláznivou sázku a na cestu, která jemu i jeho dvěma společníkům před několika dny začala. Na to, jak před panem Gascoignem prohlásil, že během neskutečně krátké doby objede celý svět a přiveze mu kufřík plný připomínek toho či onoho místa. Mimochodem: pan Gascoigne byl tak trochu podivín - hodlal totiž tuto jistě cennou sbírku suvenýrů odeslat „těm nahoře“ - jako poselství nás, Pozemšťanů. O tom ale později.
Ano, každý se divil – babičky, dědečci, tetičky, strýčci i všichni náhodní kolemjdoucí jen nevěřícně kroutili hlavami nad tou roztodivnou partou lidí s obrovskými zavazadly. Všichni byli oděni do legračně pestrobarevných šatů a jejich tváře zaplavovaly radostné úsměvy. Jak by ne! Vždyť před nimi bylo 12 nádherných táborových dnů! Ještě pusu na rozloučenou a už si to naše dva autobusky šinuly do nedalekých Vizovic. V tamějším krásném areálu jsme se ubytovali a bez velkého otálení se pustili do zahajování letošního tábora.
Prošli jsme branou, nad kterou se tyčila obrovská podkova pro štěstí. A kdopak nás nepřivítal! Opravdický nefalšovaný kominík! Mohli jsme si na něho šáhnout a něco si přát. Dostali jsme i hezká razítka a slaďoučký perník. Mňam! A pak to přišlo… Na pódium vběhla podivná skupinka, celá v růžovém, na očích brýle stejné barvy. Všichni se začali objímat a byli na sebe tak krásně hodní, milí a slušní, až nám z toho přecházel zrak. Za malou chvíli nastoupil na jeviště pravý opak „těch hodných“ a už se pošťuchovali, vráželi do sebe a dělali si samé naschvály. Obě povedené skupinky nám předvedly typické scénky z běžného tábornického života (budíček, snídaně, jak se chodí na toaletu, co se (ne)má dělat po večerce…) a hezký večer zakončil Neki se svým songem „Jsem tak šťasný“.
Druhým dnem se na plné obrátky konečně rozběhl náš vytouženě očekávaný tábor. Seznamovačky, pakobal, ringo, přehazka, ale hlavně celotáborová honička za Smíšky. Že nevíte, co to je? No přece naše „Happy-obdoba“ všech různých pokémonových, harrypotterovských a kdoví-ještě-jakých-jiných sběratelských kartiček. Ty jsme nacházeli na všech možných i nemožných místech a poté si je mezi sebou vyměňovali a tvořili si kompletní sbírky jednotlivých sad. Odpoledne jsme zasvětili Motlitebním praporkům – pruhům barevných látek, na které postupně přibývaly naše nejtajnější tužby a přání. Náš první Happy-den zakončila pravá Happy-tančírna se skvělými Teletubbies. A pak už byl čas udělat dětem pápá…
V úterý dopoledne jsme vybarvovali naše oddílové mandaly, hráli hru s Citáty a odpoledne si sbalili saky paky, nahodili Happy-oblečky a vydali se na Balónkovou party na nádvoří Vizovického zámku. Tam nás čekal obrovský stůl plný dobrot, Happy-šampaňské, mýdlové bubliny, ovocná bowle a hlavně spousty balónků, které pak pohromadě odlétly směrem k nebesům. Pak se však stalo něco neočekávaného. Zrovinka, když jsme byli v nejlepším, zastavila opodál černá dodávka s nápisem „Projekt záře“, z ní vyskákali muži v modrých kombinézách a odběhli někam za zámek. Vmžiku se nám před očima vymotala páska s nápisem „Vstup zakázán“ a my jsme byli přes desinfekční roztok vyhoštěni zpět do tábora. Každému vrtala hlavou spousta otázek a nejasností: „Co tam vlastně chtěli?“, „Proč nás vyhnali?“, „Skrývalo se v okolí zámku něco, co jsme neměli vidět?“. Tolik záhad najednou, to není samo sebou. Proto jsme se ihned rozhodli, že musím všemu přijít na kloub. Po důkladném prozkoumání internetových stránek Projektzare.cz jsme byli zase o něco chytřejší. Dozvěděli jsme se, že cílem Projektu Záře je sesbírat jakýsi odkaz, tvořený kolekcí předmětů ze všech možných koutů světa a ten pak použít pro dokončení celého Poselství. Poselství nás, dětí Země tohoto věku, těm, kteří zde budou žít po nás nebo těm, kteří žijí jinde ve vesmíru a touží se o nás dozvědět něco víc.
Uplynulo jen pár hodin a pan Fog na palubě zaoceánského parníku dumal nad plánem své cesty.
„Proboha! Ten Gascoigne se zbláznil! Proč si vymyslel, že mám jednotlivé části světa navštěvovat zrovna v tomto pořadí?! Budu přeskakovat z jednoho konce zeměkoule na druhý jako nějaký pavouk hledající kořist ve své síti?“ hřímal Fog a jeho fajfka měla co dělat, aby se udržela na svém obvyklém místě – totiž v levém koutku cestovatelových úst.
„Ale budiž...“ rezignoval nakonec. „Když si to tak přejí 'Ti nahoře'... Ať je tedy po jejich,“ vzpomněl si se sotva znatelným úsměvem na slova starého Gascoigna.
Země se jen několikrát stačila Slunci ukázat ze všech stran a naši cestovatelé už stáli v houfu legračně malých lidiček s kuželovitými klobouky na hlavách.
„Hai či nu-go ji onu hirojama!“ přichomýtl se k nim mužík s protáhlýma očima a rukávem svého podivného šatu si odstranil zrnko rýže z umaštěné brady.
„No, snad abychom pokračovali,“ otočil se pan Fog na Barnabáše a zjistil, že jeho druh je podobného názoru.
A byl tady čtvrtý den a ráz tábora se nám poněkud změnil. Květinové oblečky vystřídaly čínské župany a naše tváře zdobila protáhlá zešikmená čínská očka. Místo rozcvičky ranní ruch rozčeřil vlajkový ceremoniál, který se stal milou tradicí po zbytek tábora. Na oběd jsme už pospíchali v čínských kloboucích a ti trpělivější zkoušeli s jídlem zápasit pomocí tradičního páru čínských hůlek. To se ale příliš nedařilo, a tak byla zanedlouho rýže úplně všude. Někteří jedinci ve zlobě odhazovali hůlky co nejdál od sebe a sahali po staré dobré české lžíci, jiní zase nakvašeně spílali čínské kultuře, když jim klobouk padal do talíře. Ale i přes veškerá úskalí na tento oběd táborníci zajisté rádi vzpomínají.
„Trochu zima na toto roční období, nemyslíte, příteli?“ otočil se Fog na zbylou část výpravy, ale větu málem nestačil ani dokončit a jeho pomocníci jej v mžiku proměnili v dokonale vybaveného horolezce. Sněhové pláně a ostrá ledová stoupání se rozprostíraly, kam až zarosené lidské oko dohlédlo. Cestovatel, zvyklý pouze na ne příliš zajímavý výhled ze svého londýnského bytu nebo ze špinavých oken vlaku, se nemohl na to všechno vynadívat.
„Krásné. Opravdu krásné. Jen...“ zarazil se náhle. „Tamto velké hnědé je co?!“
„To je Yetti – sněžný muž. Asi máme společnou cestu. Nevšímejte si ho,“ pronesl Fogův společník s takovým klidem, jakoby právě oznamoval, že si jde do protějšího obchodu koupit pět rohlíků.
„Pozoruhodné,“ zamumlal pan Fog, „teď už ale neotálejme a vzhůru k vrcholu!"
V dalších minutách jsme se trmáceli, jištěni lanem, cestou necestou, končetiny nám vlivem ukrutných mrazů téměř odmítaly spolupracovat, a tak jsme si je museli vzájemně třít. Šerpové vlekli železné zásoby jídla i vrcholovou vlajku a my pomalu stoupali od jednoho výškového táboru k druhému. Poslední část výstupu a už se před námi z mlhy vynořil vrchol himalájského velikána. Zabodli jsem vlajku, potřásli si pravicí a…snědli svačinu. Ti šťastnější z nás potkali i Yettiho. Večer jsme si zazpívali u táboráku a pak už šupky dupky do pelíšků.
Jeden by ani neřekl, jak vydatný spánek zkrátí nezáživné cestování, pomyslel si Fog a vyhlédl z okénka.
„Vida, pěkné lešení... Kde to jsme?“
„V Paříži a to lešení je Eiffelova věž,“ informoval svého pána Barnabáš.
Willy Fog se nenápadně zabořil do sedadla a raději dělal, že spí. Svých vytříbených smyslů opětovně nabyl až po návštěvě vyhlášené francouzské parfumerie a vydatné snídani. Další míle nechávali naši dobrodruzi za sebou při cestě na Velkou cenu F1 do Monaka („Ne, pane, v těchto vozech se opravdu nemůžete svézt.“) a k břehům Atlantského oceánu. Zde Barnabášův malý kolega, který se do té doby spíše schovával v příručním zavazadle hrdinně prohlásil, že doplave až do své vlasti. Po třech metrech byl naštěstí vyloven a když byl i oživen, mohl sledovat, jak to dělají profesionálové.
„Kdo to tam plave?“ ptal se vyplivujíc doušky mořské vody.
„Ale, nějaký Slovan si myslí, že vlastními silami pokoří úskalí průplavu La Manche,“ prohlásil s nedůvěrou Fog a pozoroval muže v neoprénu, zmítajícího se ve vlnách.
Ve čtvrtek nás probudila sladká vůně levandule, která se nesla celým táborem. Součástí ceremoniálu byl i povinný postřik nejrůznějšími vůněmi renomovaných francouzských značek. Pak už jsme se bleskurychle přesunuli na slavný okruh v Monaku. Pneumatiky se zahřívaly stále víc a víc, jezdci stájí Ferrari, McLaren, Williams a Jordan kroužili po dráze jako diví, servismani přezouvali pneumatiky ve fantastických časech, roztleskávačky povzbuzovaly jak o duši a diváci jako v poblouznění vykřikovali jména svých favoritů…Návrat do Francie obstaral sám velký plavec František Venclovský, který nám názorně předvedl, kterak přeplavat Calaiskou úžinu – tedy dostat se přes kanál La Manche až k břehům Velké Británie.
Na zpáteční cestě do centra starého kontinentu se naši cestovatelé rozhlédli z proslulé Eiffelovy věže, pochutnali si na pravých italských špagetách a prozkoumali důmyslné mechanizmy holandských větrných mlýnů. Klidné odpoledne zakončili mezi tisícovkami mladých lidí, kteří zaplnili ulice hlavního města Německa a plně se oddávali jen a jen hudbě.
„Ale pane Fogu, vždyť vy jste nikdy neholdoval discu?“ divil se Barnabáš uskakujíc před tancechtivou děvou lepých tvarů. Fog si jen narazil svou novou šiltovku a zvolal stylem černošského rapera:
„Jó, bejby, už je to tak, aha aha, ahá, ou jé...“
„Čekáme v hotelu“, prohlásil Barnabáš, obrátil oči v sloup a začal se urychleně prodírat pryč z vlnícího se davu.
Odpoledne jsme skládali Eiffelovku, hráli špagetové hry, a když už jsme všichni byli od kečupu „zaliskaní“ až za ušima, přijely dvě holandské slečinky v dřevácích a daly nám ochutnat sýrové jednohubky. Večer jsme zabrousili na legendární berlínskou technoparty Love Parade. Opět spousta lidí, zvláštní oblečení – jako bychom to už odněkud znali…„Jé, a támhle na střeše toho auta tančí další! A jakoupak má upnutou leopardí kombinézku, hmm…“
„Kam mě to vedete? Můžu si ten šátek už sundat? Nějak divně to tu smrdí...“ hlásil pan Fog každou chvíli, a to prakticky od momentu, kdy mu jeho povedení spolucestující zavázali oči a nalákali jej na velké překvapení.
„Už!“ zvolal Barnabáš a sňal svému pánovi šátek z očí.
Willy Fog zamžoural do světla a jeho jindy bystrému mozku chvíli trvalo, než zjistil, kde se vlastně nachází. Pak už to ale šlo ráz na ráz. Jakmile pan Fog pochopil, že dvě stopy od jeho hlavy zívá tygr ussurijský a jen pár metrů od něj se prochází očividně hladový král zvířat, neváhal a vzal nohy na ramena. Návštěvníci ZOO asi dlouho nezapomenou na jeho hbitý běh a daleký skok. Ostatně stejně jako místní lachtani, kteří na nový přírůstek v jejich teritoriu chvíli nechápavě zírali a pak si plavali po svých.
V pátek přišlo to, na co se těšila většina táborníků – výlet. Opět v Happyoblečcích a tentokrát do Luhačovic (kolonáda, oplatky, utrácení…) a pak do ZOO Lešná, jehož prohlídku jsme si zpestřili vyplňováním přetěžkého ZOO-kvízu.
„No už bylo na čase zmizet z toho vedra,“ liboval si pan Fog pozorujíce padající vločky za okny trajektu. Na severu byla sice zima, ale jinak zážitek nad zážitky. Švédské stoly a finské sauny zapůsobily na Fogovu psychiku podlomenou dobrodružstvím v ZOO jako léčivý balzám. A když se k tomu přidal ještě skvělý zážitek na vyprodaném fotbalovém stadionu, posléze neodolatelná švýcarská čokoláda a praví ruští kreslení hrdinové, byl Willy Fog jako v sedmém nebi. Prostě den, jak se patří!
A naše pouť po Evropě se začala ubírat severním směrem…Po skandinávských radovánkách následovala autogramiáda J. K. Rowlingové a pak už vypukl lítý fotbalový mač dvou odvěkých rivalů – Anglie versus Francie, jehož ouverturu obstarala vnadná dívčí jedenáctka a poněkud pozdní příchod pomalovaných fanoušků obou zemí. Bohužel ani dnešní zápas se neobešel bez potyček, a tak měla plné ruce práce i přítomná hlídka policie. Odpoledne jsme se dojili krávu Milku, odhadovali přesný čas, ochutnávali fondue, oživovali raněného a potěžkávali ranec plný peněz – ano, hádáte správně, bylo to Švýcarsko. Večer ještě do Ruska na oblíbený seriál „Jen počkej zajíci!“ a jako bonus dokument „Degen aneb Co možná nevíte o našich vedoucích“.
„Tak, chlapci, dnes vyrazíme za kulturou,“ prohodil jen tak ledabyle pan Fog a v očích jeho kulturně ne příliš labužnicky založených kolegů se objevil náznak zděšení. To, co nakonec shlédli, jim však vyrazilo dech. Na pódiu se střídala jedna herecká hvězda za druhou a celkem šest divadelních ansámblů je během několika hodin provedlo doslova po celém světě.
Pro naše milé návštěvy jsme měli připravený nápaditý prográmek, aby se nikdo ani chvíli nenudil. Dlouhé hodiny vymýšlení a nacvičování skončily a ti, co zasedli do hlediště ať už venkovního či vnitřního divadla, měli během několika hodin unikátní možnost shlédnout šest skvělých vystoupení. Co kontinent, to čtvrthodinka plná hudby, barevných kulis, nápaditých kostýmů a hlavně jedinečných hereckých výkonů. Královna Kleopatra, Indiáni, asijský obchod s bílým masem, přistání na Měsíci, opera v Sydney, zvěř deštného pralesa, Grónská zem, Dia-reportáž o Evropě a mnoho dalšího vydalo dohromady za jeden z nejkrásnějších táborových zážitků.
Ale hned následujícího dne časně ráno bylo nutné opět se vydat na cestu. Tentokrát na cestu dlouhou a nebezpečnou, ale o to víc dobrodružnou. Až za velkou louži. Co vám budu povídat. Země nekonečných možností našim cestovatelům doslova učarovala a nikomu z nich se nechtělo pokračovat dál. Pan Fog si oblíbil pohled na svět ze sedla divokého mustanga, Barnabáš nemohl odtrhnout oči od jedné místní komunikace, která byla poseta otisky všemožných částí těl hereckých hvězd a náš poslední cestovatel? Možná se budete divit, ale jeho odvážná slova o tom, že je šampiónem se potvrdila při drsném klání kanadských dřevorubců…
„Nejlepší zem je Amerika! Pro všechny dost má Amerika! Příležitost je tu veliká!“ se zpívá v jedné muzikálové písni a o tom, že je to pravda, se následujícího dne přesvědčili úplně všichni. Jezdilo se na koních, naše ruce zůstaly zvěčněny na chodníku slávy, proběhlo dřevorubecké klání a odpoledne jsme se nechali unášet rytmem indiánských bubnů při taneční slavnosti – pow-wow. Poklidný večer při kytárce byl předzvěstí velkého třesku, a sice tolik očekávané stezky odvahy! Počasí nám sice moc nepřálo, ale i tak to byl moc hezký zážitek.
Ze země pruhů a hvězd honem mezi rozpálené pískové duny a poněkud monotónně se odívající obyvatele arabského poloostrova. Po ranní motlitbě se celá výprava nechala zvěčnit místním majitelem kouzlené skříňky a vyzkoušela si jaké to je, používat hlavu místo nákupní tašky.
„Co tam doluješ,“ zeptal se pan Fog svého druha, který zuřivě vrtal lopatkou do země a s jiskrou v oku odhazoval hlínu na všechny strany.
„Zlato, zlato...“ opakoval nepřítomně Barnabáš. Pan Fog chtěl ještě něco namítnout, ale s pomyšlením na pravidlo, že bláznům není radno odporovat, odkráčel směrem ke kulturnímu středisku. Tam na něj čekal bohatý program, který jej ještě dlouho po skončení nutil převalovat se na hotelovém lůžku.
Orientální hudba a modlící se lidé zahaleni do bílé látky – to musí být arabský den! Dopoledne jsme strávili pořizováním snímečků našich milých oddílů a vybarvováním kachliček s obtisky rukou Chodníku slávy. Odpoledne jsme si vyzkoušeli, jaký je to kumšt nést břemeno na hlavě, procházeli jsme labyrintem a přičichli ke zlaté horečce na Klondajku. Večer jsme shlédli řadu vystoupení jako byl např. veselý spacákový tanec, show božského Káji Gotta se svou malou společnicí včelkou Májou a šokující zpověď Neila Armstronga a Edvina Aldrina o tom, jak to tehdy s tím přistáním na Měsíci skutečně bylo.
Na závěr svého putování se naši cestovatelé vydali do končin drsných a místy z velké části neprobádaných – do jihoamerických deštných pralesů. Místa, která zde navštívili, je často nutila k zamyšlení, kam až může člověk v rámci pustošení přírody zajít. Kilometry a kilometry vykáceného pralesa, bagry, parní válce a spousta dalších výdobytků lidské civilizace a přes ně s námahou přeskakující tlupy opic, pestrobarevných papoušků a ostatních obyvatel pralesa.
A tábor se nám pomalu chýlil ke svému závěru. V rámci Austrálie se na nás přišel podívat Pan Ptakopysk a celou snídani provázely libé zvuky Didgerida – lidového nástroje australských pastevců. Ale to odpoledne! Pohled na parkoviště byl skutečně tristní! Všude samé odpadky, hořící barely, popelnice polepené všemožnými EKO-symboly – no, prostě hotová ekologická katastrofa. Do toho mezi nás vyskákala horda zakombinézovaných aktivistů a začala nás zahlcovat hesly jako „STOP zabíjení zvířat!“, „STOP ničení deštných pralesů!“ apod. Podvečer byl klidnější - chodili jsme po lese, osahávali kůru stromů a užívali si ekohrátek.
Místy to byl smutný pohled na mrtvou přírodu, ale Willy Fog a jeho společníci museli rychle zpět, protože hodina, na kterou byli s panem Gascoignem domluveni, se kvapem blížila. Vše nakonec klaplo na vteřinu přesně a když na nebi vyšla první hvězda, stáli všichni na londýnském předměstí před prapodivným kolosem. Ono monstrum už obsahovalo kufřík se všemi předměty, které pan Fog z cest přivezl. Pár zrnek rýže, trocha dávno roztátého sněhu, závan vůně Francie, špageta v mírném stádiu rozkladu, zlomená lyžařská hůlka, staniol ze švýcarské čokolády, exkrement pravého amerického mustanga, trocha pilin, hrst písku a dřevorubecký klínek z jihoamerického prastromu – to vše se pan Gascoigne nyní chystal odeslat „Tam nahoru“. Willy Fog a jeho spolucestovatelé byli natolik unešeni dobrým pocitem ze včasného návratu, že si ani nevšimli, co se stalo. Monstrum postavené kolem jejich kufříku zablikalo, odněkud se vyvalil hustý dým a byl konec. Na místě, kde ještě před chvílí stála sbírka suvenýrů z celé naší planety, teď zbyla jen trocha ohořelé trávy a jinak nic. Zhola nic. Pan Fog se rozhlížel kolem seč mohl, ale ať se snažil, jak se snažil, nepřišel na žádné rozumné vysvětlení toho, co se vlastně přihodilo. Jen pan Gascoigne spokojeně seděl ve svém křesle a zasněně hleděl někam nahoru… A představoval si, že zrovna teď jim tam u vesmírných dveří zazvonil pošťák a pod paží nesl moc divný předmět...
Večer jsem opékali špekáčky a zpívali písně u táboráku. Franta Franta nám předvedl své fakírské představení s hořící tyčí a plivání ohně. Zatančily nám břišní tanečnice a ohřát se za námi přišel i Yetti. Vrcholem toho všeho a prakticky i vrcholem celého našeho táborového snažení bylo vypuštění informací, shromážděných o naší planetě, do vesmíru. Do tmy zablikala podivná světla, trochu se zakouřilo a naše Poselství bylo pryč. A nikdo nevěděl, jak zmizelo…
A náš pan Fog? Byl zase o něco bohatší. O spoustu zkušeností, zážitků a vzpomínek. Ale život šel dál, až jednoho dne u dveří se jmenovkou „Willy Fog“ zazvonil pan Gascoigne s tím, že jde svého přítele odměnit za vyhranou sázku. Dál už neřekl ani slovo, jen mu stiskl pravici a předal čistě bílou obálku. Když ji pan Fog otevřel a přečetl si, co stojí na kupónu, který z obálky vypadl, musel se začít smát. A trvalo hodnou chvíli, než se uklidnil a hodil papír do plamenů šlehajících z krbu. Na kupónu bylo ozdobným písmem napsáno: POUKAZ NA CESTU KOLEM SVĚTA
A byl tady předposlední den tábora. Dopoledne si zájemci, kterým nechyběla odvaha a hudební sluch, zasoutěžili v Do-Re-Mi a odpoledne zase každý dostal poukaz na Cestu kolem světa. Podle toho, jak byl kdo celý tábor pilný v úklidu chatky a jak moc mu to šlo v oddíle, „vyfasoval“ jednu ze tří tras. Ti nejpořádnější a tudíž i nejmajetnější (málem bychom zapomněli na naše táborové platidlo - Chechtáky) si mohli mimo Mausolea s Leninem, návštěvy Mc Donalda, Mini-ZOO, Pralesa, Kadeřnické salónu, Bajkonuru, Podvodního světa a Muzea voskových figurín dovolit třeba i návštěvu Salónu krásy s manikúrou a pedikúrou nebo prohlídku Niagarských vodopádů. Finance, které cestovatelům i po zakoupení zájezdu zbyly, pak mohly být směněny za nejrůznější zboží v Burze. No, a pak již tradiční závěr – vysněná diskotéka a na úplný konec smutné loučení v kroužku. Nikomu se nechtělo věřit, že všechno tak rychle uteklo a stejně tak se nikomu nechtělo myslet na to, že další den už bude táborový jen napůl, a že jeho konec všichni stráví už v teple svých domovů.
Písek v táborových přesýpacích hodinách neúprosně přetekl a nám opět zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky na další úsek našich životů, strávený v kruhu kamarádů, na tolik vzácných 12 táborových dní. Ale byly to dny krásné, nemyslíte?
Tomáš Chico Hlavica a Iva Mertová
