7. 7. 2010
Víkend velkých zážitků
“Vážení cestující, vítejte na palubě, čeká nás dlouhá cesta. Doufám, že máte dostatek pití, bohatou svačinu a hlavně dobrou náladu!“, takhle nás přivítal Aleš na palubě našeho ,,autobusu - aerobusu”, se kterým jsme vyrazili vstříc dobrodružství na cestu dlouhou přes 250 km.
Autobus byl naplněn do posledního místečka. Ono když nás jede 42 cestovatelů, k tomu připočítáte 15 složených vozíčků a batožiny všech na dva dny, není se čemu divit…. Cesta byla opravdu dlouhá a náročná, ale na dobré náladě to nikomu neubralo. Každý našel způsob, jak se zabavit. Takže jsme svačili, dívali se z okna, povídali si, dokonce i cvičili, ale hlavně jsme se těšili, na to co nás čeká.
Po téměř čtyřhodinové cestě vystupujeme na vojenském letišti v Hradci Králové, kde se koná akce “Open skies for handicapped”. Obloha byla opravdu otevřená, všude slyšíme přistávat a startovat vojenská letadla, která vyváží příchozí “do nebes”. Slunce pálí, ale po rychlé prohlídce areálu se uklidňujeme, protože útočišť kam se můžeme ukrýt a občerstvit je mnoho. Čekání na let si zkracujeme prohlídkou letadel, vystoupením policejních psů, hlazením sov a dravců, jízdou v policejním autě nebo poslechem hudebních kapel na podiu. Hlavně kluky také zajímaly letecké “kousky”, které předváděli nad našimi hlavami jak letci opravdových strojů, tak mistři modelových strojů.
Ale pomalu se blíží čas našich letů. Na dětech je vidět, že se opravdu těší. Očka jim září a ani z vidiny obrovského letadla nemají strach. Po chvíli si pořadatelé odvádí do letadla první odvážlivce. My ostatní s napětím sledujeme start letadla, takže naše pochyby vypadají asi takto - zacpat si uši, kouknout na letadlo, vzhlédnout k nebi a pustit uši. Po přistání z třicetiminutového letu dolujeme z účastníků první dojmy.
,,Tak co, jaké to bylo?“, ptáme se my, co jsme zatím čekali dole.
,,Úžasné, hezké, líbilo se mi to, bylo to fajn. “, odpovídá většina.
Najdou se i tací, kteří s úsměvem prohlásí: ,,Raději už nikdy více.“
Z toho je vidět, že piloti si neodpustili nějaké to „pohoupání nebo půlotáčku navíc…“
Postupně jsme se vystřídali na palubě různých letadel všichni to, kteří chtěli.
A jak si krátíme čas na zemi? Třeba střílíme ze samopalů... a kdo nechtěl, poseděl pod pódiem u poslechu další dávky hudby. Ale kroky většiny vedou k jasnému cíli, stánkům s občerstvením, kde ochutnáváme tradiční výletnické delikatesy v podobě grilovaných párků, hranolek či chlazené limonády. Ani pořadatelé na nás nezapomněli a ke každé letence připravili bonus v podobě gulášku a nápoje. Ostatně takové posezení ve stínu s guláškem na klíně není k zahození. Den opravdu rychle utíká, a když doletí poslední letci a ručička na hodinkách přesahuje šestou, vydáme se do našeho hostelu ve Dvoře Králové, abychom načerpali síly na další den.
Druhý den ráno nás budí sluneční paprsky a obloha bez mráčků. Hlavou mi problesknou slova faráře Otíka ze známé trilogie Slunce, seno…: ,,To je hic, Cecílie.“ Ale abych nepředbíhala. Po snídani míříme plni energie k bráně ZOO, známé také jako SAFARI Dvůr Králové. V malých skupinkách obdivujeme zvířata v pavilonech a výbězích - cizokrajné ryby v obrovských akváriích, hady, ještěry, slony, opice, žirafy, zebry. Každý si přijde na své. Koukáme hned doprava, tu doleva, občas uděláme nějakou tu fotku na památku, nebo navštívíme některý z četných stánků s občerstvením, abychom si zpříjemnili cestu k našemu Safaribusu.
Jelikož měl Safaribus hned dvě paluby, horní na střeše a dolní otevřenou bez oken, vešli jsme se do něj všichni bez problémů a ven jsme měli výhled úplně luxusní. Ale to už se ozývá milý hlas našeho řidiče: ,,Zaujměte svá místa a nechoďte prosím po horní palubě.” (vidina lepších fotek je lákavá, proto občas pravidlo některý z asistentů lehce poruší...). ,,Za chvíli uvidíte naši jedinečnou zebru, je černo – žlutá!” Napětím ani nedýcháme a vyhlížíme ten zázrak. Čeká nás však úsměvné překvapení, když místo zebry vidíme černo - žlutý oblouk mostu a slyšíme slova pana řidiče: ,,Srážka s touhle zebrou opravdu bolí, takže hlavy dolů!.“ Hladíme si ale i opravdové zebry(!), obdivujeme volnost, kterou všechny zvířata ve výbězích, mezi kterými projíždíme, mají, vítr si pohrává za jízdy s našimi vlasy, je to zkrátka paráda…
Aby toho ježdění nebylo málo, vyměňujeme náš Safaribus za jízdu vláčkem a máme možnost prohlédnout si trasu, kterou jsme předtím urazili pěšky. Už se ani nedivím, z čeho mě tak bolí nohy. Nakonec ochutnáme poslední zmrzku, koupíme suvenýry a vydáváme se naším ,,aerobusem “ zpět k domovu. Jsem ráda, že mohu říci, že se celý víkend skutečně vydařil a příjemně unavená se již těším další skvělé akce s Handicapem.
Veronika Švecová
