30. 8. 2000
Tábor rytířů Kulatého stolu
Kdo by se nechtěl vrátit do doby, ve které byl nejdokonalejším dopravním prostředkem kůň a obvyklým obydlím hrad či nedobytná tvrz. Ano, v létě roku 2000 jsme se vydali na dobrodružnou pouť za Svatým grálem.
Nástup, vztyčování vlajky, slavnostní slib, denní rozkaz, nic z tohoto se u nás nedočkáte. Vždy na nás naši vedoucí vymyslí něco speciálního a nečekaného. Letos se vydáme do středověku. Dopředu nikdo nic netušil, jakmile se ale prvního dne objevili na náměstíčku Jitřenky rytíři v brnění, kteří navíc v počtu šesti před nás přiklusali na koních, muselo být všem jasno. Vyzvali nás hledat kameny, patřící do Smaragdové destičky. Museli jsme do potoka. Ale námaha se vyplatila, odměnou za brázdění potokem při hledání drahých kamenů nám byla projížka na koních a prohlídka zbroje rytířů. To byl však jen začátek, pouhá předzvěst toho, co nás mělo teprve čekat.
Další den jsme totiž do středověku vpluli úplně a se vším všudy. Díky poslednímu smaragdu se nám otevřela brána času, skrz kterou jsme prošli do staré Británie, do Království Logres. Tam už na nás čekal kouzelník Merlin a jeho výzva k hledání Svatého Grálu. To, že dostat se až na samý konec této cesty nebude jednoduché, věděl každý z nás. Proto jsme nelenili a postupně plnili všechny úkoly tajemného čaroděje. Přímo před očima vyrostlo středověké ležení, naplno se rozjela výroba ve třech dílnách. V jedné vznikaly medailony síly, druhá se mohla pochlubit drátkovanými a malovanými lahvičkami a ve třetí přicházely na svět pestrobarevné svíčky. Měšce všech zúčastněných se začaly plnit mincemi a na všech hábitech - varkočích se objevily rodové erby.
A první velká událost na sebe nenechala dlouho čekat. Merlin vyzval lid, aby mezi sebou našli svého krále. Měl se jím stát ten, kdo dokáže vytrhnout posvátný meč Excalibur z kmene stromu. Pokoušeli se snad všichni, ale vyvoleným byl jen jeden - Artuš. Nový král ihned vyhlásil sedmero rytířských ctností, zkoušek, které měly prověřit logreský lid a určit, kdo se může stát opravdovým rytířem.
A že to nebyly úkoly jednoduché: překonání vlastního strachu skýtala ctnost odvahy, tři hodiny nemluvit, či devět hodin nejíst - to byla ctnost sebeovládání. Jen ten, kdo v pravou chvíli prokázal sílu svých paží a těla, mohl dosáhnout ctnosti síly a ten, kdo dokázal, že jeho rozum nespí a nechybí mu důvtip, mohl na svém varkoči nosit odznak ctnosti moudrosti. Ctností zručnosti bylo náležité prokázání rytířské šikovnosti a lidé s úsměvem na rtech se nemuseli obávat ctnosti veselé mysli. Poslední ze všech zkoušek byla ctnost oddanosti zemi, Království Logres a králi Artušovi. Dosáhnout jí mohl jen ten, kdo byl ušlechtilý, spravedlivý a upřímný.
Na počest krále byla pořádána výprava do dalekých měst, své neskutečné kousky předváděli zruční kejklíři, kterým nedělalo sebemenší problémy žonglovat prakticky s čímkoli, plivat oheň do dvoumetrové výšky... Objevila se i podlá Morgana a rytíř Gwain. Světlo světa spatřil také středověký rytířský symbol - kulatý stůl, kolem kterého všech zúčastněných sto rytířů usedalo. Přinesen byl také posvátný kámen - starý keltský kříž. Ožily královské sklárny, ve kterých ukazovali své sklářské umění se sklářskou píšťalou dokonce i úplní začátečníci z našich řad, později ovládly mysl a tělo veškerého lidu středověké hry spolu s jarmarkem, na kterém nechyběly tradiční kramářské písně, ani sokolník se svým cvičeným dravcem. Ten, komu do té doby scházely pravé rytířské souboje, se mohl nasytit pohledem na deset statných bojovníků, kteří se hlava - nehlava utkali o Smaragdovou destičku. Po velkém boji uspořádal král pro svůj vděčný lid velkou hostinu a k dobré náladě přispěla i skupina několika hudebníků pod přiléhavým názvem Rezavé brnění.
Dost bylo však veselí, veškerý lid musel zakončit své dlouhé putování tažením na hrad Camelot. Ve svátečních oděvech a s vlajkami v rukou vystoupili až do podhradí všichni, kteří uposlechli Merlinova slova a postupně plnili předem určené úkoly. V blízkosti Camelotu byli následně pasováni do rytířského stavu ti, kterým zdobilo varkoče všech sedm ctností. A to, za čím všechen lid putoval, se nakonec objevilo také. Pohled na Svatý grál v rukou Jezerní panny, kterou ve velké výšce svíraly zdi Camelotu, byl nejkrásnějším zakončením celé cesty.
Na rozloučenou s dobou krále Artuše, kouzelníka Merlina, Excaliburu a Svatého Grálu byly zažehnuty desítky lampiček ve světelném kruhu a nad končícím společně prožitým časem plakaly ohnivé vodopády. Všechny ohně nakonec pohasly, lampičky dohořely, ale pro ty, kteří vše, co zde bylo popsáno zažili, určitě svítí dál. Stačí zavřít oči.
Tomáš Chico Hlavica
