3. 8. 2006
Rafty, Hruboskalsko, hrady, Ještěd, Babylon, Mácháč, Škodovka...
Tramtárie … Ono kouzelné slovo, označující zemi vysněnou, zemi pohádkovou, kde každý má svůj kout představ, snů a prožitků … My jsme tam byli a ještě v okamžiku, kdy mám dojmy a vzpomínky čerstvé, vás zvu na malou cestu tam, kam jsme se vydali i my a dozvěděli jsme se, že:
„Tramtárie je exotická země, dosti daleká, aby cestovatel cestou tam odložil všechny své starosti, které s sebou nechce vláčet, ale zase dosti blízká, aby bylo možné ji najít. Tramtárie je trochu neskutečná, určitě nekonečná, má neomezené možnosti, platí tam některá kouzla. Není ještě úplně probádaná, ale už teď je jasné, že některé zákony běžného světa tam neplatí... ví se jenom to, že kdo chce, ten se tam dostane.“
„Uvěřitelné věci se mohou vymyslet, neuvěřitelné se musí stát.“ To bylo motto celé naší akce. Ale zpět na začátek. V sobotu jsme se sešli na nádraží v Otrokovicích v sestavě vskutku různorodé – 9 z nás sedících na elektrických nebo mechanických vozíčcích, pak 3 cestovatelé se zrakovým postižením a dalších 10 lidiček s jiným druhem postižení. K tomu 10 osobních asistentů, bez kterých by se celá akce asi těžko zvládla (ale o tom postupně). Naše dobrodružná cesta mohla začít – a věřte že s Českými drahami se jich dá zažít hodně. Naštěstí jsme se do vlaku (!) „nalodili“ s pomocí plošiny vcelku rychle a ani zpoždění jsme více než na deset minut nezpůsobili. Premiérová cesta vlakem přes půl republiky mohla začít.
Ve vlaku jsme strávili asi půl dne, někteří si jej užívali dokonce poprvé v životě (ostatně toho „poprvé v životě“ se toho během našeho zájezdu pro mnohé odehrálo pěkná řádka), kytara zněla napříč všemi obsazenými kupé a chodbami, vychutnávali jsme si maminčiny řízky, nebo jen tak koukali z okna. Aby toho nebylo málo, „střihli“ jsme si i přesedání v Pardubicích, stihli jsme i sepsat svá očekávání a obavy, které jsme ukrývaly v sobě do 32 malovaných „Batohů“ (snad se podaří obavy zahnat a očekávání ještě předčít).
A pak už scházelo jen jedno přesedání do autobusu s nájezdovou rampou, aby nás dovezl do kýženého cíle naší první velké cesty a do našeho „přístaviště“, jež se skvělo názvem Ktová (přímo pod Troskami). Zde nás přivítal přívětivý a usměvavý pan Sedláček, který nám mimochodem celý týden výborně vařil. Ještě že nemáme doma váhu … V neděli jsme vykonali prohlídku hradu Hrubá Skála, kromě toho, že jsme mohli poznat krásy pískovcových útvarů Hruboskalsko přímo z nádvoří, včetně několika vozíčkářů, které do 88 schodů vynosili naši silní asistenti, mohli jsme tato panoramata vychutnávat i z vyhlídkové věže. Paráda. Kdo by čekal, že nám to bude stačit, ten se panečku mílí. Vyrazili jsme na desetikilometrovou cestu lesy, pěšinami a úbočími k hlavním vyhlídkám na skály. Byla to fuška, ale stálo to zato. Už víme, proč se tato oblast pyšně řadí do celku s názvem Český ráj. Fialovou tečkou za tímto konstatováním budiž fakt všudypřítomných borůvek (které někteří vozíčkáři sbírali poprvé v životě). Došli jsme až na hrad Valdštejn, kde jsme také absolvovali moc pěknou prohlídku. Poté jsme jeli do Turnova do Muzea Českého ráje, kde jsme si prohlídli expozice polodrahokamů, na nádvoří navlékali korálky a někteří si vyzkoušeli rýžování českých granátů. Večer jsme – a bylo tomu tak většinou i po ostatní dny – povečeřeli a poté jsme buď šli na pokoje, nebo jsme si sedli ven a povídali si nebo si vyzkoušeli teplotu místního bazénku.
V pondělí jsme se nejdříve vydali na hrad Kost, kde zvládli i přes neuvěřitelné „kočičí hlavy“ a několik pater zajímavou prohlídku (nejvíce během ní oceňovali naši nevidomí, že si mohli díky vstřícnosti naší průvodkyně vše pořádně „prohlédnout rukama“ - hradní kuchyň, mučírnu i pokladnici.
Pak jsme se vydali na jízdu rafty z Malé Skály do Dolánek, čili celkem 10 kilometrů v meandrech řeky Jizery. Pro většinu šlo také o svého druhu první zkušenost, ale po chvilce jsme jakoukoli nervozitu utišili pohodou, přetahováním lodí přes mělčiny, osvěžujícími vodními válkami, dobrovolným koupáním nebo jen tak pohodovou jízdou všech šesti raftů připojených k sobě do hloučku.
V úterý jsme se vydali směrem k dominantě kraje – na Ještěd - a jak jinak než lanovkou. Během této etapy nás navštívily i zástupkyně našich největších partnerů Nadace VIA a Fondu T-Mobile, takže mohly na vlastní kůži poznat, jak účelně byly využity jejich finanční prostředky. Během vyhlídky bylo dost času si povídat o tom, co nám tento aktivizační zájezd už přinesl a co nás ještě čeká. A nemysleli jsme tím jen všechna ta navštívená nová místa, ale také všechna „ta poprvé“, překonávání strachu (z výšek, z vody, u některých z odloučení), poznávání sebe sama atd. Z Ještědu jsme pokračovali do Mezinárodního centra Universum, jehož prostorami nás provedl pan ředitel Sedláček. Kromě chráněných dílen provozují osobní asistenci, dopravu a spoustu zážitkových programů, podobně jako Handicap, jen oplývají podstatně většími prostory, kde se konají i různá představení a společenské akce. Nejvíce jsme ocenili diskusi s vedoucí projektu osobní asistence, paní Lenkou, která do nás vlévala energii a rozhodnost vzít zodpovědnost za své osudy do vlastních rukou a nečekat. A protože panovala extrémní vedra, směřovaly naše kroky do libereckého bazénu, zvlášť pak k tobogánu a do dalších atrakcí.
Ve středu jsme si prohlédli liberecké výstaviště, kde jsme navštívili výstavu pohádkových bytostí a strašidel v nadživotních velikostech. Přítmí, nečekané zvuky, světla a pohybující se monstra nám nejednomu způsobovaly husí kůži. Byli jsme i ve 3D kině, kde nám promítali malý naštěstí místy veselý pohádkový horor. Poté jsme před muzeem pojedli ve stínu stromů a jeli jsme směrem k největšímu zábavnému centru v republice, do pověstného Babylon, kde jsme se koupali v různých bazénech, projeli čtyři tobogány, proplouvali v jeskyních, nechali se skrápět malými vodopády, zkrátka si užívali. Pak jsme se přesunuli k všudypřítomným obchůdkům, ale hlavně k muzeu zábavné techniky s různými hříčkami. Mohli jste si zde vyzkoušet na simulátoru jízdu na snowboardu, nechat se obluzovat optickými klamy či skládat různé hlavolamy.
Čtvrtek se mi do paměti zapsal snad nejvíce, jeli jsme totiž do Doks na Máchovo jezero, kde jsme absolvovali okružní jízdu na parníku po jezeře a poté jsme měli možnost navštívit různé obchůdky s nejrůznějšími předměty – korálky, náramky a vším podobným. To ale nebylo nic proti dalšímu hřebu dne, totiž mladoboleslavské Škodovce, kde jsme si prohlídli desítky aut, veteránů a motorů, no pro nás kluky pastva pro oči. A holky snad taky nic neříkaly, vždyť tam byla klimatizace a blažené úsměvy klučičího osazenstva.
V pátek jsme provedli výsadek do města Jičína, kde nás přivítalo pověstné náměstí a věž známá z oblíbeného Večerníčku. Pochopitelně, že jsme si neodpustili i návštěvu Rumcajzovy ševcovny nebo výšlap na věž s výhledem do kraje. Pak jsme zaútočili na náměstí s všemožnými stánky, někteří se vypravili i do muzea hry. Nalezli jsme také holičství, kde jsme řádsky zvedli tržby. Nejdříve podlehl nůžkám svůdné kadeřnice Olda (který vedl během své revoluční přeměny rozhovor s krásnou slečnou holičkou), pak jí podlehl ještě Mira a další a další, kteří vycházeli ven s očistným pocitem do dalších parných dní. Vedro bylo opravdu veliké, takže jak jinak – směr jičínský aquapark, který byl o poznání klidnější a méně lidnatý než liberecký. Ale i zde jsme si ve třech bazénech, vířivých vanách, v páře, na skluzavce nebo v divoké řece zábavu našli.
V sobotu po obědě nás čekal poslední výlet naší pohádkové dovolené, zámek Sychrov. Po prohlídce interiérů, kam jsme opět společnými silami vytáhli po schodech úplně všechny, jsme obešli středověké stánky, zastříleli jsme si z kuše, vyzkoušeli místní medovinu, ale hlavně obdivovali umění sokolníků a jejich mnoha dravců. Úplně paf jsme byli s takzvané „džigitovky“, umění tatarských jezdců na koních, kteří v trysku předváděli neuvěřitelné akrobatické kousky. A pak to opravdu začalo. Co? No přece hradní slavnosti ohně. Celý večer se nesl v duchu krocení ohně, žonglování s hořícími tyčemi, sklenicemi na ostří nože, středověkého tance, krátkých divadelních vystoupeních. Akce střídala akci, že nám ani nepřišlo, že je půl jedenácté a nás čekala ještě cesta do Ktové.
V neděli jsme hodnotili akci a museli jsme přiznat, že nás zaskočilo, jak v pohodě jsme zvládli navštívit tolik nových míst a prožít tolik zážitků. Na symbolický závěr jsme udělali kolečko, kde jsme děkovali zvláště panu Sedláčkovi za milý azyl s výbornou stravou, panu řidiči Veselému z ČSAD Semily za obětavou přepravu na místa možná i nemožná, i všem asistentům za práci, kterou vykonali. Poté jsme již nachystali zavazadla a kapesníky a šinuli si to na nádraží. Všechna přesedání, vyjíždění na plošinách a z plošin jsme zvládli, rychlík Šohaj nám opravdu přistavili tak, abychom nemuseli přejíždět přes půl nádraží, někteří dokonce stihli navštívit jídelní vůz, zkrátka pohoda – stejně jako celých devět dní.
Po příjezdu na nádraží, kde čekaly davy rodinných příslušníků, jsme pobrali zavazadla, zamávali kamarádům a plni vzpomínek jsme se rozprchli ke svým domovům. Teprve teď jsem strávil veškeré dojmy, které na místě samém nedošly pravého naplnění. Děkuji tedy Alešovi a kolektivu vedoucích za obdivuhodný logistický výkon a v neposlední řadě také našim partnerům, Fondu T-Mobile pro zaměstnance, Nadaci VIA a mnoha dalším dobrým lidem.
I cesta může být cíl!
Lukáš Velbloud Vyoral
